Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

Osobnosti

Caligula

Aneb, jak to vypadá, když má šílenec v rukou absolutní moc.

CALIGULA

(31. srpna 12 – 24. ledna 41)

 

Píše se 24. ledna, roku 41 po Kristu. Slunce již dosahuje svého vrcholu a nic nenasvědčuje tomu, že se právě tento den má zapsat do historie starověkého Říma.

           

Caligula je již čtvrtým rokem u moci a Řím se nachází v ekonomické krizi, kterou zapříčinila rozhazovačná politika šílence, před kterým si již nikdo nemůže být jistý ani svým vlastním životem.

           

Pro plné pochopení toho, co se následně událo, vraťme čas o téměř třicet let nazpět a vysledujme cestu jednoho z nejkrutějších mužů, jaké Římská říše doté doby poznala.

 

Gaius Caesar Augustus Germanicus se narodil roku 12 našeho letopočtu. Jeho matkou je Agrippina, dáma znalá vyšším způsobům, pocházející z vyšší společnosti a vnučka císaře Augusta. Otcem zase slavný vojevůdce Germanicus, pokořitel germánských kmenů, synovec a adoptovaný syn císaře Tiberia. A právě Caligulův otec sehrává v jeho raném životě primární roli.

 

Římský historik Suetonius (asi 75n.l. – 130 n.l.) říká:

„Jeho vzhled (Germanicova) i statečnost byly výborné; svým nadáním vynikal v řecké i latinské výmluvnosti a vzdělanosti. Jeho obliba byla tak silná, že, podle četných podání, kdykoliv někam přicházel nebo se odněkud vracel, ocital se leckdy pro dav lidí chvátajících mu vstříc a jej doprovázejících v nebezpečí umačkání.“

 

Je jasné, že tato popularita měla svou odvrácenou stránku v podobě vlivných nepřátel. Každopádně Germanicus si po podrobení germánských kmenů, podrobil i Armény, načež rozšířil římské území o novou državu. Právě z těchto let – života Gaiusova otce, se traduje historka, že jednou vzal celou svou rodinu na prohlídku svého tábora u řeky Rýn, kde vojáci obdivovali dětskou výzbroj nejmladšího generálova syna (celkem měl syny tři), a proto mu dali přezdívku Caligula, neboli Škornička.

 

Prostředí, ve kterém malý Gaius Caesar alias Caligula vyrůstal, bylo plné podezíravosti, pletichaření a zákulisních jednání. Nikdo si nemohl být jistý před ničím. První velká rána pro jeho život přišla v pouhých sedmi letech, kdy roku 19 n.l. za dosud nevyjasněných okolností zemřel Germanicus.

 

Z Germanicovy smrti je otřesen celý Řím. Šušká se o vraždě najaté samotným Tiberiem. Ať je to jakkoli, následně pro Caligulu přichází jedna pohroma za druhou. Gaiusova matka se rozešla s císařem Tiberiem ve zlém, což mělo za následek její vyhoštění na ostrov Pandatarie (dnes Ventotene v Tyrhénském moři). Zde v trýznivých podmínkách umírá sama hladem, pravděpodobně roku 33 n.l. Podobně končí i dva starší Caligulovi bratři. Nejstarší Neron Caesar páchá tři roky před smrtí své matky sebevraždu poté, co je též poslán do vyhnanství a prostřední bratr Drusa Caesar nachází potupnou smrt ve sklepeních císařského paláce, kde byl umučen hlady.

 

Samotný Caligula je však tohoto osudu ušetřen. Ve výchově se o něho stará nejprve jeho prababička a následně babička. Roku 31 jej samotný císař povolává na Capri, kde po dobu šesti let vstřebává perverznosti a nemravnosti císařského dvora. Zároveň se v této době začínají u mladého chlapce projevovat první nebezpečné rysy typické pro některé tyrany.

 

Suetonius píše:

„S velkou dychtivostí se účastnil mučení a trestání těch, kteří byli odsouzeni k smrti; v nocích, zamaskován parukou a dlouhým šatem, obcházel krčmy a nevěstince…“

 

Jinak mladý Caligula byl údajně netečný, až lhostejný k politickým hrátkám od kterých si držel odstup. Tento přístup mu přinejmenším zachránil v dané době život. Byl velice živé povahy, miloval zpěv a tanec, ale také údajně udržoval incestní vztahy se svými sestrami, jejichž tváře dal později razit na mince.

 

Tiberius bral Caligulu jako levnou pracovní sílu, která za něj udělá špinavou práci a sám za ní nic nebude chtít.

 

Roku 37 Tiberius umírá a podle četných výkladů, Caligula jeho odchod urychluje polštářem, kdy udusí císaře a následně mu sejme pečetní prsten.

 

Následná poslední vůle Tiberia, ve které ustanovuje císařem svého pravnuka  Tiberia Gemella i Gaia Caesara, půl na půl, je zpochybněna a za hlasitého jásotu v senátu i davu, stává se  císařem pouze Gaius Caesar.

 

Caligula se ihned postaral o vysoké odměny pro členy pretoriánské gardy, čímž si koupil jejich přízeň. Stalo se tak oficiálně poprvé v historii Římské říše a toto opatření se v budoucnosti stalo skoro pravidlem.

 

Nový císař neskrýval zármutek a hořkost nad Tiberiovou smrtí a dal pro něj připravit okázalý pohřeb. Poté přivezl nazpět ostatky své rodiny, které společně se všemi poctami uložil k věčnému odpočinku.

 

Okamžitě povolal zpět všechny, které Tiberiova politika poslala do vyhnanství a zastavil soudní procesy s lidmi obviněnými z velezrady. Propustil politické vězně a důkazy dodané císařskými informátory, spálil. Snížil daně, reformoval správu říše a vrátil moc voleným státním úředníkům. Svého strýce a budoucího císaře Claudia přibírá jako kolegu v úřadu konzula a měsíc září přejmenovává na počest svého otce na Germanicus.

 

Lidé byli nadšení. Vše naznačovalo, že Caligulova vláda bude mírumilovným a pro lid šťastným obdobím. Tuto představu ještě umocňovaly gladiátorské zápasy, závody vozatajů, různá utkání v boxu i divadelní představení, kterými nový císař obdarovával prostý lid. Budoval chrámy, divadla, akvadukty a další veřejně prospěšné stavby nejen v Římě, ale i v provinciích. Objevily se však i první náznaky extravagance v podobě zbytečného, téměř pětikilometrového mostu spojující lázně Baiae (dnešní Baia) s přístavem Puteoli. Ač tato stavba nenašla téměř žádného využití, na Gaiově počáteční popularitě to nic neubralo.

 

Velký zlom v císařově životě a vlastně i životě celého tehdejšího Říma přichází koncem roku 37. V ten čas postihlo Caligulu vážné onemocnění. Ví se, že bojoval o svůj život a velká část Říma nevěřila, že přežije. Jistý muž jménem Publius dokonce veřejně prohlašoval, že vymění svůj život za císařův.

 

Současní intelektuálové stále vedou spory o tom, co mohlo Caligulu ve skutečnosti postihnout. Padají teorie od nervového kolapsu, těžký záchvat epilepsie (tzv. Generalizovaný záchvat), určité formy schizofrenie, až po zápal mozkových blan. Ať se již jedná o jakoukoli ze zmíněných nemocí, faktem zůstává, že Caligula po zotavení zešílel.

 

Po svém uzdravení nechal zmíněného Publiuse svrhnout z útesu a nevypočitatelné chování se stalo jeho neodmyslitelnou součástí. Jedním ze znaků stále se zhoršujícího a prohlubujícího velikášství, se projevovalo primárně v náboženských úkonech. Když roku 38 zemřela jeho sestra Drusilla, povýšil ji do role božstva. Následně tento kult začal pěstovat i u své maličkosti.

 

Zároveň dal rozšířit císařský palác do takových rozměrů, že chrám Castora a Pokluse posloužili jako jeho nový vchod. Nadále byl vystavěn chrám zasvěcený jemu samému s jeho sochou ze zlata, které kněží oblékaly šaty, které si zrovna ten den bral na sebe.

 

Caligula často stával mezi sochami bohů a dlouze s nimi debatoval. Sám se však nejčastěji cítil spřízněn se samotným Jupiterem (nejvyšší z římských bohů). K jeho chrámu nechal z císařského paláce vybudovat klenutý most, který se tyčil přímo nad fórem.

 

Jak postupovalo jeho šílenství, nechal po čase přikázat, aby byly hlavy všech soch bohů odstraněny a nahrazeny hlavou jeho vlastní. Římské správě v Judeji došlo, že by tento čin vedl k židovské vzpouře, a tak daný příkaz neustále oddalovali až do císařovi smrti.

 

Co se týče počtu vražd a zatčení, velice brzy Caligula předčil svého předchůdce Tyberia. Jeho tchán – otec první manželky (celkem měl čtyři), je donucen, aby si břitvou prořízl hrdlo. Tento akt vyvolá značné znepokojení z řad senátorů, které ještě více zesílí, když roku 38 popraví velitele pretoriánů, Macrona, který osobně může za to, že se Gaius Caesar dostal k moci. Následně se naplno rozebíhá kolotoč zatýkání, poprav a exekucí, kdy si nikdo nemůže být před Caligulou jist svým životem. Mnoho senátorů je zatčeno a odsouzeno k práci v dolech, stavbě silnic, nebo zápasu se šelmami v arénách. Sám Caligula si v popravách libuje a rád přihlíží, když jsou odsouzenci zaživa rozřezáváni ve dví, biti k smrti nebo požíráni lvy. Preferuje a rozkazuje, že smrt má být pro odsouzené co nejpomalejší a nejbolestivější. Zároveň nutí ostatní členy rodiny (matky, otce syny), aby s ním přihlíželi při utrpení jejich blízkých.

 

Když se Caligula doslechl, že pravnuk minulého císaře, Tiberius Gemellus, tajně užívá protijedy, vyslal svého člověka, aby Tiberia zabil.

 

U honosných hostin pořádaných v císařském paláci často chytal záchvaty smíchu při pomyšlení, že by mohl všechny přítomné dát naráz zabít.

 

Úředníky a senátory nutil, aby běhali vedle jeho vozu nebo dlouho čekali, než skončí s jídlem. A kvůli předčasnému plešatění nechával holit hlavu každému, kdo měl podle něj vlasů nadbytek.

 

Ušetřen jeho krutostí nebyl ani prostý lid. Když se dav jednoho dne vehnal předčasně do divadla, aby mohl obsadit sedadla zdarma, nechal je Caligula vypráskat holemi. V následujícím chaosu bylo usmrceno početné množství osob. Nebo se stalo, že při závodech vozatajů diváci povzbuzovali tým, kterému císař nefavorizoval, což Gaiuse dopálilo a nahlas vykřikl: „Kéž by lid římský jednu šíji měl!“ Stačilo však, aby někdo jen ve špatném či dvojsmyslném výrazu vyřkl Caligulovo jméno, nebo málo aplaudoval při jeho velkolepých vystoupeních, tak si dotyčný rázem vysloužil trest smrti.

 

Caligulovo rozhazovačné utrácení a drahé stavby značně vysály už tak prázdnou pokladnu. Aby ji naplnil, vybral si nejbohatší muže země, kteří pod nátlakem museli sepsat poslední vůli, ve které celý svůj majetek odkázali císaři. Pokud dotyční neumřeli v brzké době, nechal je Caligula popravit. Následný majetek byl pak vydražen v předražených aukcích, které byly povinné a bohatí Římané museli kupovat i drobné cetky za přemrštěné ceny. Z této události se traduje historka, kdy starší senátor při aukci usnul a jeho přikyvování – dřímání bylo bráno jako signál k příhozu. Když se probudil, zjistil, že koupil bezcennou věc za téměř veškeré své jmění.

 

Ke konci své vlády byl Gaius Caesar Augustus Germanicus již naprosto zbavený jakékoli soudnosti. Žil ve světě, ve kterém fungovala pouze jeho realita, neslučitelná se skutečností. Kupříkladu o jeho oblíbeného koně Incitata bylo pečováno až přepychově: měl stáj z pravého mramoru, stání ze slonoviny, celý den i noc u něho sloužili vlastní sluhové a vojenská jednotka dbala noc před závodem na to, aby ho nikdo nerušil. Sám Caligula plánoval povýšení Incitata do role senátora. K tomuto činu však již nikdy nedošlo.

 

Stejně jako jeho otec, tak i jeho syn toužil po vojenské slávě. A stejně jako Germanicus, tak i Caligula vytáhl s početnou armádou do Germánie, aby zde válčil s nepřátelskými kmeny. Neodrazují ho ani zprávy o tom, že na něj velitel horní Germánie Gaetulicus chystá atentát. Krom vojska s sebou jako doprovod bere své mladší sestry Agrippinu mladší (budoucí matku císaře Nerona), Livillu a vdovce po sestře Drusille – Marka Aemilia Lepida. Krátce po příchodu do Germáníe ho však nechává popravit spolu s velitelem Gaetulicem. A Agrippinu mladší spolu s její sestrou Livillou, posílá do vyhnanství a přivlastňuje si jejich majetek.

 

V Germánii však již žádné nepřátelské kmeny nejsou. Nařizuje tedy svým osobním strážcům, aby se za nepřátele vydávali a nechali se zahnat na ústup. Poté si dává uvít věnce a dekoruje se jimi jako vítěz bitvy. Jeho další kořistí je Británie. U kanálu La Mance se zastavuje a údajně zde dochází k jedné z „nejtrapnějších bitev v historii“, kdy armáda vytáhla s meči proti mořským vlnám, aby na císařův rozkaz porazila samotného Neptuna, vládce moří. Následně vojáci sbírají mušle a mořský písek, jako důkaz dobití Británie.

 

Po návratu do Říma se na Caligulu valí nejméně tři spiknutí s cílem sesadit šíleného vladaře. Caligula však reaguje rychle a všechny zúčastněné i podezřelé nechává popravit. Již v každém vidí potencionálního vraha a sám věří pouze sobě. Když následně obviňuje velitele pretoriánů z plánování vraždy, přetéká pověstná poslední kapka a tímto skutkem proti sobě poštval ty, kteří mu dopomohli k moci a doposud při něm stáli. Ti spolu s armádními veliteli sjednali císařovo zavraždění.

 

Píše se 24. ledna roku 41. V toto odpoledne císař v doprovodu své manželky Caesonie a dvouleté dcery Julie Drusilly, odchází do podzemní dvorany. Pretoriánský důstojník Sabinus se ho jako jindy ptá na heslo. „Jupiter,“ odpovídá Caligula. V té chvíli jiný člen pretoriánů, Chaerea vytahuje meč a se slovy: „Tu máš, co ti patří!“ bodá císaře do zad. Ten okamžitě padá k zemi. „Ještě jsem naživu!“ údajně křičí a vzápětí se do akce přidávají ostatní členové pretoriánů, kteří Caligulovi zasazují na dalších třicet bodných ran. Caesonii v šoku jeden z atentátníků popadá a zasazuje ji smrtelnou ránu mečem. Dvouletou dceru Drusillu kdosi zvedá nad zem a ve vzteku s ní praští o zeď. Náraz je údajně tak silný, že se dětská hlavička prolomila a zemi potřísnil mozkomíšní mok smíšený s krví.

 

Na Caligulovo místo je okamžitě dosazen jeho strýc Claudius, aby se předešlo bojím o moc. Toho čeká dlouhé napravování toho, co jeho předchůdce napáchal. V osobních Caligulových komnatách údajně nachází skříň plnou jedů. Tu rozkazuje vhodit ihned do moře, načež podle svědků byla mořská voda otrávena tak, že ryby hromadně hynuly a příliv vyvrhoval jejich zdechliny na nejbližší břeh.

 

Římská říše se z vlády Gaiuse Caesara Augustuse Germanicuse alias Caliguli vzpamatovávala celou jednu generaci. A to vládl pouhé tři roky, deset měsíců a osm dní. Nikdo po jeho pádu nemohl čekat, že za pouhých třináct let zasedne na jeho místě císař ještě ukrutnější. V době zavraždění Caliguli jsou však zmíněné osobě pouhé čtyři roky. To je však už jiný příběh.

Žádné komentáře