Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

Strašidelné povídky

Andreu Nach: Tajemství klisny El - část první

Když El přišla o život, byla to tragédie. Její tělo bylo pohřbeno na romantickém místě a její jméno se dostalo do simbolu města stejně tak, jako její koňská hlava byla vkreslena do jeho erbu. Z obyčejné, krásné klisny se stal místní pojem. Avšak jednoho dne jsme našli její hrob otevřený. V ten okamžik ještě nikdo ani netušil, co se brzy, velice brzy stane.

- Tato má povídka byla prvně zveřejněna na horror.cz, kam pravidelně přispívám články.

1.

Když já viděl El poprvé, zamiloval jsem se do ní. Koňské oči, tak hluboké, jak dno Mariánského příkopu, srst černá, jako ta nejtemnější noc a hříva jemná a plná té nejsvůdnější vůně, kterou žádná voňavka nemůže nahradit. Ano, El byla skutečná královna koní. Její vysoké štíhlé tělo se tyčilo na čtyřech kopytech, které se s tou největší lehkostí pohybovali po zemi a kusy půdy odhazovali do vzduchu, za její oháňku.

 

Tato kráska mi však nepatřila, bohužel. Jako zubožené stvoření ji za pár korun koupil místní farář. Vysoký otec Petr, jak se mu zde ve Starých Hrdlořezech, přezdívalo. Byla na pokraji smrti. Její srst byla omšelá, mastná. Levá přední noha byla zasažena plísní a ocas měla zcela ostříhaný. Stálo to Petra spousty práce i peněz, než ji dal do pořádku, vlastně ji tím sebral z hrobníkovy lopaty.

 

Pak otec vážně onemocněl. Chodíval jsem ho léčit k němu, do skromně zařízeného domu a on mě za to pouštěl s El na vyjížďky. Byli to ty nejkrásnější časy. Já, šestnáctiletý chlapec na koni dvakrát tak velkým. Miloval jsem ji, ano miloval. A nikdo jiný mezi mě a ji nemohl vstoupit.

 

Poté na smrt nemocný otec Petr zemřel a kůň připadl mě. Jezdívali jsme spolu na dlouhé projížďky od časného rána a vraceli se za tmy domu. Lidé si o mě začali špitat lži, nesnášeli mě. Prý jsem zoofil, že se šukám s El a kvůli ní jsem zavrhl i svou rodinu. Rodinu jsem skutečně zavrhl, chtěli El prodat. Stejně jim už tenkrát moc času nezbývalo. Po jejich náhlém skonu jsem s El utekl. Plakal jsem a El určitě plakala se mnou. Možná právě skrz její slzy neviděla tu stráň, možná mě chtěla zbavit trápení, možná… ale to už je stejně jedno. Její nohy poprvé ztratili svou rovnováhu, poprvé upadla a já s ní. Tělo mé lásky s sebou pláclo na kameny pokrytý sráz. Kutáleli jsme se, naráželi do stromů, dřeli o kameny, kořeny, větve a křičeli bolestí. Každý svým jazykem. Ten El ale náhle ztichl. Její koňská ústa se žlutými zuby zůstala němě otevřená. Oči, ty temné oči zírali do prázdna. Jedna noha byla ošklivě ohnutá a trčela z ní kost. Krk ošklivě vyboulený, jasná známka zlomeného vazu. A její srst celá pokrytá nachem smíšeným se zeminou. Má bolest odešla, načas. Zaplavili mě další slzy. Rozkřičel jsem se. Řval jsem do toho překrásného odpoledního počasí roku 1947 a ten křik se šířil, jako vystřelený šíp po celém lese. Možná to mě zachránilo od smrti, bohužel. Možná proto mě našel místní hajný se svým čoklem asi hodinu poté, co jsem upadl do bezvědomí.

 

V pozdější době, kdy jsem byl spoután na nemocničním lůžku a nadopován všemi těmi sajrajty, hajný pohřbil na mé naléhání El, v jahodovém lomu.

 

Uzavřel jsem se více do sebe, celé dny trávil u jejího kříže, na němž byl mnou vyryt nápis:

 

 

 

El, mé jediné lásce, Tom Kat.

 

 

 

S jejím životem skončilo mé dětství. S jejím životem skončila radost. A já byl šoupnut do ústavu. Bez El jsem nechtěl žít, nešlo to, a tak jsem si podřezal žíly. Teď sedím na smradlavých toaletách a krev mi teče po rukách proudem. Jak odtéká, cítím svobodu, cítím El. Jak odtéká, začínám být opět šťastný. Bože, ať mi na můj kříž vyryjí:

 

Zde leží Tom Kat 1930 – 1948

 

Jediná láska El.

 

 

 

Ach jo, proč byl život na mě, tak krutý. Brzy se s tebou setkám El. A pak nás od sebe nic neoddělí.

 

Amen.

 

 

 

 

 

 

 

 

2.

 

 

 

 

 

Je zamračený podvečer 13. června, roku 2006. Venku mrholí, je mi zima. Jdu v tom nečase po ulici ke svému autu, fialové Fabii a ptám se sám sebe, jestli udělám dobře, když vezmu ten kšeft. Dělal jsem už jinačí úkoly pro ty největší pracháče, ale ještě nikdy ne takovou prasečinu. Ten parchant, komunistický blbec s brýlemi po mě chtěl, abych vykopal ze země v jednom městě jeho symbol. Mrtvolu koně, kterého zde pohřbil nešťastný parchant.

 

Stalo se to údajně v roce 1947, kdy mu po delší nemoci skonaly oba jeho rodiče. V návalu smutku se chlapec jel projet na koni a ten ztratil u kraje blízké stráně rovnováhu. Zabil se, ale chlapec žil. V bezvědomí ho našel hajný. Ten kluk se v obětí pevně držel své mrtvé klisny. Pak ho dali do ústavu, kde v roce 1948 spáchal sebevraždu.

 

Hlava toho zvířete se dostala do erbu a o nešťastném chlapci se dodnes vyprávějí pověsti. Typický doják.

 

Ten starý dědek, co mi tuhle práci navrhl se div nerozeřval, když jsem o El – tak se jmenovala – řekl, že je kůň. V té chvíli se vrásky na jeho čele zdvojnásobili a on mě seřval, jak malého kluka jen za to, že El byla klisna a ať ji tak laskavě oslovuji.

 

Normálně bych tuhle práci nebral, nejsem hrobník, ale suma, kterou mi nabídl mě přiměla, abych o téhle práci byť jen na okamžik uvažoval. Vždyť půl miliónu za noc… kdo vám tohle dá?

 

Otevírám auto, usedám do něj. Pouštím motor, abych se ohřál. Po obličeji mi stéká dešťová voda, ale já stále musím přemýšlet o té práci. Jde jen o blbého koně, nebo klisnu. Vyzvednu pár kostí, stejně už po ní více nezbylo a přinesu to vše do toho starého, zapáchajícího domu šíleného boháče. Nebo vezmu jiné kosti a vydám je za ní.

 

Ne, to ne. Když už vezmu nějakou práci, udělám ji pořádně, bez podvodů. Takový bastard zas nejsem.

 

Teď zajedu za mou Karlou. Užiji si s ní, možná i promluvím a pak uvidím. Za ty prachy by to stálo.

 

 

 

 

 

 

3.

 

 

 

 

 

„Tak co, berete?“ oslovuje mě přímo ten starý dědek. Na jeho starý tváři se zračí úsměv. Určitě poznal, že jsem kvůli té nabídce, nespal.

 

„Koukám, že jste kvůli mé nabídce celou noc nespal.“

 

Co sem říkal?!

 

„Ne, nespal. I moje holka…“

 

„Tak co, berete? Či ne?“ nenechá mě mizera jeden domluvit.

 

„Beru ji. Udělám tu práci.“

 

„No výborně!“ vstává ze židle. Tu tlustou knihu v kožených deskách pokládá ze svého klína na stůl. Panuje tu moc temná atmosféra na to, abych mohl přečíst název, ale určitě je ta kniha stará, přestará.

 

„Kdy se do toho pustíte?“ ptá se s dětinským výrazem v očích.

 

„No nejdříve budu muset plánovat a sledovat. To zabere…“ zase mě nenechá domluvit. On snad nikdy nejednal s lidmi.

 

„To mě nezajímá. Chci vědět, kdy ostatky klisny El budu mít ve své sbírce.“

 

Tak sbírka? O tom jste se nezmínil. Pomyslel jsem si.

 

„Asi za týden.“ Ovšem do pěti dnů to zvládnu určitě.

 

„Nádhera! Zde vám dávám zálohu 250tisíc korun. Zbytek dostanete, až bude vše hotovo.“

 

Dává mi do rukou šek.

 

„Děkuji, jste velice…“

 

„Tak běžte, běžte.“

 

Bůh ví, že mě začíná srát, ale jsem šťastný za to, že můžu konečně vypadnout. Přesto si neodpustím jednu otázku.

 

„Proč vám tolik záleží na mrtvém k – klisně?“ už jsem chtěl říct koni. Páni, to bych si dal.

 

Ten stařec se na mě divně podíval. Jako by ta odpověď byla samozřejmá.

 

„Řekněme, že jsem toho kluka znal.“ Opět si bere do rukou onu starou knihu a opět si usedá na to své vrzavé, staré kanape. Nechápu, jak ho takový boháč může mít.

 

„Nashledanou,“ loučím se. On ale mlčí, ani nepokývne.

 

Odcházím z domu, v rukou šek na čtvrt miliónu. Usedám do auta a vychutnávám si ten triumfální pocit, že jsem udělal dobře. Teď nepojedu ke své milovné Karle. Teď nepojedu domu. Otočím tohle vozidlo a vydám se do Starých Hrdlořezů. Do města, kde je na Jahodovém lomu pohřbena ona El. Na místě, kde je údajně nejkrásnější pohled na zapadající slunce.

 

 

 

 

 

 

4.

 

 

 

 

 

Včera byl Michal nějak zamlklý. Ptala jsem se ho, co je s ním.

 

„Nic,“ odpověděl.

 

A teď ouha. Venku už padla tma a Michalovo auto stále nikde. Jeden kluk mi zemřel, když mi bylo sedmnáct. Teď mi táhne na pětadvacet a když zase začnu někoho milovat, tak mi opět zmizí? Ne, to by nebyl bůh spravedlivý. Určitě to bude souviset s tou prací. Předminulou noc mi říkal, že má schůzku s jistým podivínem, starým boháčem někde v severní části města. Co když ho tam násilně drží? Vydírá ho? Mučí? Ještě nikdy neodešel aniž by řekl kam, a to se známe téměř dva roky.

 

Teď ale přeháním. Každopádně ten dědula bude vědět, kam se moje zlato, můj Michal poděl. Musím mít v hlavě klid. Nesmím se nervovat. Zajedu k němu klidně teď v noci a v pokoji se ho poptám, kde je a co dělá.

 

 

 

* * *

 

 

 

Sesedám z kola. Popisné domu je přesně takové, jaké stojí v Michalových záznamech. Nevypadá to, že tu bydlí nějaký boháč. Trávou zarostlý pozemek, popraskaná omítka, děravá střecha. Tak si dům pracháče nepředstavuji. To je teď ale jedno. Jdu k tomu dvoupatrovému, strašidelnému gigantu a zvoním na jeho zvonek. Je hlasitý a rozléhá se po místnostech. Náhle utichne a přehluší ho křik rozzlobeného starce.

 

„Kdo to u všech čertů je, takhle pozdě v noci? Jací hajzlové si na mě vzpomněli? Čuráci! Bastardi! Já vás zabiju.“

 

Dostávám strach, ustupuji. V mé mysli ale vyvstává zcela jiná panika. Co když Michal jsem přišel takhle v noci, jako já. Co když zazvonil a ten muž ho zabil a… blbost. Včera v noci byl přece se mnou, takže ho takový osud potkat nemohl.

 

Dveře se otvírají, ven vykukuje stařecká hlava vypadající mile.

 

„Co tu u všech prdelí hledáte?“

 

Spletla jsem se. Je to starý, sprostý necuda.

 

„Pane, včera tu u vás byl Michal, tedy můj kluk, víte… nevíte, kde…“

 

„Co je mi děvenko po tom, kde je váš kluk.“ Pootevírá dveře ještě více, takže můžu vidět tu hubenou, kostnatou postavu, která k sobě svíjí nějakou hodně starou knihu. Knihu, která je mi povědomá.

 

„Bojím se o něj,“ snažím si získat čas. Ta kniha je má zbraň, či kouzelná nit, která mě k němu zavede. Proč je mi ale tak povědomá.

 

„Já nevím, kde je váš kluk. A kvůli tomu jste mě nemusela budit tak pozdě v noci.“

 

„Copak jste ještě nikdy nikoho nemiloval, že mě tak…“

 

„Do mých lásek se nepleťte! Je vám po nich úplný hovno!“ a uplivuje si na zem, bastard.

 

Ty zaniklá písmena názvu. První je velké N, ale ty další…EC. Ano, to ovšem nedává smysl. Proč je mi to stále tak povědomé?

 

„Mě po mém Michalovi…“

 

„Váš Michal mě nezajímá, dobrou noc.“

 

Jeho tělo se pomalu noří do domu spolu s tou tlustou knihou.NEC, NEC, a dále? U všech pekel… to je ono! Můj ty světe, to nemůže být pravda, snad to není…

 

„NECRONOMICON,“ vydralo se mi z úst.

 

Dveře se prudkým tempem otevřely, až udeřily do zdi. Ten muž, už neměl v očích onen zlý výraz. Byl překvapen. Našla jsem jeho slabinu, nyní zjistím, kde je můj milý.

 

„Co jste to řekla?“

 

„Necronomicon,“ opakuji mu s úsměvem. „Chvíli jsem byla v sektě ‚Pekelného psa‘, to jsou satanisti.“

 

„Já znám spolek Pekelného Psa. Jejich vedoucí mi prodal tuhle knihu. Vůbec jí nerozumím.“

 

To ani předchozí majitel. Byla jsem na jejich obřadech párkrát, hlavně kvůli té knize. Nečetli z ní, ani se o to nepokoušeli. Tu knihu provází kletba. Pokud z ní někdo něco přečte, aniž by chápal její sílu, zahyne. Navíc je psaná v tajemném jazyce, kterému nikdo nerozumí. Nikdo, až na mě a pár dalších, kteří prošli kurzem Černé magie.

 

Nejsem tak milá, jak vypadám. Má minulost je hodně poskvrněna temnotou. Jazyk Necronomiconu je velmi podobný latině, ale má výrazně temnější a drsnější charakter. Při výslovnosti se může udělat lehko chyba a to v některých případech stojí dotyčného život.

 

Jedno mě ale zajímá mnohem víc, než ona kniha. Jak jí ten zpropadený stařec získal? Šéf spolku Pekelného Psa se zapřísahal, že ji nikdy nedá z ruky, tak proč tak náhle?

 

„Ty jí rozumíš, děvče?“ ptá se.

 

„Ano i v ní umím číst.“

 

„Ó osude,“ vyřkne a začne se šíleně smát.

 

„Můžu se vás zeptat, jakpak jste ji dostal?“

 

„Jistě že můžeš zlatíčko,“ stále se směje. „Ten minulý vlastník se pokusil něco vyvolat a nepovedlo se mu to. Zemřel.

 

A spolek Pekelného Psa zemřel s ním.“

 

„Tak to jo.“ Věděla jsem, že k tomu muselo dojít.

 

„Můžete mi říct, kde je můj Michal?“

 

„Jistěže řeknu. Pojď dál. Tvůj Michal je ve Starých Hrdlořezech, dělá tam pro mě práci. Za půl miliónu korun.“

 

Najednou nemůžu dýchat. Nechám si zopakovat tu částku, pětkrát, šestkrát, ale dech se nedostavuje.

 

„Nechceš si taky tolik vydělat?“ šokuje mě.

 

„Můj bože, budeme s Michalem milionáři.“ Posazuje si mě do křesla, dává mi napít. Ten dědek je přece jenom milý.

 

„Ano budete milionáři. Pokud se vše povede, dám vám navíc oběma další půl milión.“

 

To už nevydržím a omdlívám. Proberu se v pěti minutách. Před nosem mám šek na čtvrt miliónu, hned vedle Necronomiconu. Světlo lampičky jasně svítí. Mohu jasně vidět kožený obal knihy. Obal z lidské kůže.

 

„Tak berete tu práci? Chci jen, aby jste mi pomohla s jedním kouzlem. S jedním malým kouzlem. Naučte mě ho číst!“

 

Rozmýšlím se, ale ne moc dlouho.

 

„Nebojte se, ta kniha není originál. Ten je ztracený. Tohle je pouze kopie z roku 1660 psaná v tehdejší Anglii. Údajně to díky ní vyhrál Oliver Cromwell Anglickou buržoazní revoluci.“

 

„Ale kletba se k ní vztahuje také.“

 

„Když zemřel minulý majitel, tak asi ano,“ potvrdí mi.

 

„Ten si ale nedával pozor, my si ho dávat budeme a k té knize se budeme chovat pokorně,“ uklidňuji se.

 

„Vy jí znáte slečno. Já ne. Já se od vás budu učit.“

 

No proč to prodlužovat, stejně jsem už byla rozhodnutá.

 

„Dobrá tedy, beru tu práci.“

 

„Úžasné!“ pochvaluje si ten stařec. Svou levou ruku pokládá na stůl a já si až teď všimla, jak jí má znetvořenou. Zřejmě před dávnou dobou, podle vzhledu.

 

„Uvidíte slečno, budeme spolu dobře vycházet. Říkejte mi třeba Luboš.“

 

„A mě zase Karlo,“ usmívám se falešně. Dostala jsem skvělou a jednoduchou práci. Naučit toho starce alespoň trochu mluvit jazykem Necronomiconu a pomoct mu s obřadním kouzlem. Tak proč mám stále tak blbý pocit?

 

 

 

 

 

 

5.

 

 

 

 

 

Vykopat tu zatracenou klisnu byla dřina. Obzvláště s tím pocitem v zádech, že mě stále někdo sleduje. Ale zvládl jsem to, kosti mám naložené v kufru auta, tři dny plánování se vyplatily. Další čtvrt miliónu v kapse. Teď rychle ujíždím autem, než první obyvatelé jdoucí na dvoukilometrový výlet za město zjistí, že hrob jejich maskota byl vykraden.

 

Začíná svítat. Rudé slunce mi ozařuje obličej a doslova mi jej hladí. Mé myšlenky se ubírají ke Karle. Včera mi volala celá šťastná. Říkala, že si našla práci a bude se mnou. Vůbec jsem jí nerozuměl, moc mi to nemyslelo, ale to jsem celý já, jednoduchý a tupý, jak říkal můj otec.

 

Ve vozidle je nějak moc ticho. Zapínám a ladím rádio. Poté si vkládám do úst cigaretu a zapaluji si ji. Když zaostřím oči zpět k vozovce, spatřím kamión, jak si to štráduje přímo proti mně. Nezpanikařím, nemám to v povaze. Pustím plyn, sepnu trochu brzdu a stočím volant zpět do svého pruhu. Kamión zlostně zatroubí, ale to už je jasné, že se mu v klidu vyhnu. Hlavně nezpanikařit, to je to nejdůležitější. Můj otec tehdy zpanikařil a ten vlak ho sejmul. Z auta ho vytahovali po kouskách, hezky ohořelých. Neuronil jsem pro něj tehdy ani slzu. Co je mi potom, jestli si někdo myslí, že kvůli němu budu řvát. Můj otec byl bastard a jako bastard zemřel.

 

Teď mě ale stále štve to, co mi řekla Karla. Jaká práce? Jaký spolu? Já pracuji zásadně sám. Žádného přítele ani holku u své práce mít nechci. Konec, tečka.

 

Po levé straně se mi za ohradou prohání stádo koní. Jsou viditelně nervózní. Zřejmě kvůli té mrtvole, co mám v kufru. Taky z toho nejsem dvakrát na větvi. Kosti a lebka jsou šetrně zabaleny v igelitových pytlích. Ty leží těsně vedle bedny s dynamitem, kterou mi jako poděkování dal ruský mafián, aby vyrovnal zbývající finanční dluh. Takové lidi je raději třeba poslechnout a onu věc si vzít. Je to pořád lepší, než skončit na dně nějaké přehrady.

 

Co se týče lebky, tak ta je podélně naprasklá. Jsem na osmdesát procent přesvědčený, že napraskla při tom pádu ze srázu. V době, kdy ještě ta klisna žila.

 

Míjím ceduli, která mi jasně označuje, že za dvacet kilometrů budu v cíli. Jen co odevzdám ty zatracené kosti, promluvím si s Karlou, ať mi to laskavě vysvětlí. Ten pitomý telefonát nemůžu vyhnat z hlavy.

 

 

 

 

 

 

6.

 

 

 

Nakonec to nebylo zas až tak těžké, naučit číst toho dědulu zaklínadlo v Necronomiconu. Je sice krátký, ale velmi nebezpečný. Pokud myslím správně, je to zaklínadlo na vyvolávání a oživování mrtvých. Jedno z nejnebezpečnějších kouzel. Také jsem dědulu – Luboše jasně varovala. On mě však odbyl a ujistil, že se to povede, že se nemám čeho bát. Ale já se bojím. Podle kurzu Černé magie vše co uděláme se nám trojnásobně vrátí. A já mám strach, že pokud tu mrtvolu, ať je jakákoliv vyvoláme, tři lidé za ní budou muset zaplatit svým životem.

 

Teď sedím na tom rozvrzaném kanapi, před sebou mám na stolku položený Necronomicon. Jeho ručně psaná písmena a obal z lidské kůže dávají knize až hororový nádech. Páchne, smrdí, jako mrtvola. Navíc z ní sálá zvláštní neviditelná síla, která mi doslova bere energii. Ale za půl miliónu si jí klidně nechám vzít.

 

Podle zpráv od Luboše se má láska vrátí každou chvíli. Určitě mě zde nebude čekat. Až přinese tu mrtvou věc – zvíře podle děduly, můžeme hned začít s vyvoláváním. Ten zatím vše připravuje. Dole ve sklepě zapaluje svíčky, staví stojan na knihu, kreslí křídou kruh smrti a podřezává si své žíly na své zohavené ruce. Svou krev poté použije při zakončení obřadu.

 

Všude tu panuje napětí, vládne strach. Až to dneska všechno skončí, budeme Michal a já boháči.

 

A! Už zvoní.

 

 
 

 

 

 

 

7.

 

 

 

 

 

Ty zatracené kosti jsou ale těžké.

 

Zvoním na zvonek.

 

Z druhé strany se ozve cvaknutí v zámku. Tak se ukaž, dědku. Jenže ze dveřích nevykouknul děda, ta vráskovitá troska. Vykoukla má holka, Karla.

 

„Co to u všech…“ nemám slov.

 

„Vždyť jsem ti volala, že mám práci.“

 

Jsem šokován. Tohle jsem nečekal. Z jejího telefonátu nebylo rozumět zhola nic a teď?!

 

„Představ si, že mi nabídl půl miliónu. Slyšíš to? Půl miliónu!“

 

„Slyším, slyším, nejsem hluchý, ale…“ co za to chce? Chtěl jsem říct. Ale nestihl jsem to.

 

„Budeme boháči lásko, budeme…“

 

Tak to bylo moc i na mě. Nečekal jsem, že když přijdu ke svému šéfovi, najdu tam mojí holku. Nečekal jsem, že jí nabídne také půl miliónu za… co? No na to se jí ještě zeptám, ale to, že mě nenechá, jako ten starý chcípák domluvit, to byla poslední kapka.

 

„Mlč! Sakra! Nech mě domluvit.“ V jejích očích je náhle zděšení. Jak jsem na ní mohl zakřičet? „Co ti za ten půl milión nabízel?“ dořekl jsem a čekal v klidu na odpověď.

 

„No, že ho naučím číst v Necronomiconu.“

 

„Naučí číst v čem?“

 

„Necronomiconu. Knize černé magie.“

 

Aha, takže ten dědula chce ty kosti zatraceného koně na pokusy s magií. Blázen.

 

„To se nenaučil číst sám?“

 

„Ty mi nerozumíš, ta kniha je psaná v cizím jazyce.“

 

„V jakém?“

 

„Pekelném. Je podobné starověké latině a já ho číst umím.“

 

Proč ho umí číst, raději zjišťovat nebudu. Já jsem zvládl svou práci a ona zřejmě taky, až dostaneme své šeky, vypadneme a zbytek si probereme doma.

 

„Michale? Ještě tě o něco…“

 

„Máš ji? Máš El?“ zasyčel z kouta ten starý dědek a hnal se přímo ke mně.

 

„Mám,“ a ukázal mu dva pytle.

 

„To jsi ji nemohl zabalit do něčeho příhodnějšího, než do igelitky? Hm no, to je jedno, pojďte se mnou.“

 

„Sakra, kam chce abychom šli?“ zeptal jsem se Karly. Ale odpověděl mi někdo jiný.

 

„Pomoc mi s kouzlem. Slibuji, že hned poté vám dám oběma šek na sedm set padesát tisíc korun.“

 

Tak to se mnou málem smýklo.

 

„Sedm set padesát?“

 

„Ano. Nečekal jsem, že mi vaše děvče pomůže se čtením i s vyvoláváním. V tom počítám i vás, samozřejmě. Tak jsem částku navýšil o nějaké ty statisíce.“

 

Ten člověk je možná blázen, ale dobře platí a tak jsem pokorně do sklepa šel.

 

Dole vládla tma, kterou roztínaly desítky svící poskládaných v kruhu. V jeho středu se nacházel dřevěný stůl a vedle něj stojan na knihu. To všechno ohraničoval kruh z posvěcené křídy.

 

„Páni, ten to teda bere vážně.“

 

„Psss,“ vyhrkli na mě oba na jednou. Tak jsem ztichl. Za sedm set padesát tisíc jsem byl schopen poslechnout i nemluvně.

 

Ten starý páprda nezacházel s ostatky na kterých mu tak záleželo, zrovna dvakrát dobře. Po schodech je vláčel za sebou a na stůl je rozsypal, jako písek z kyblíku.

 

Pak na chvíli zmizel a vrátil se s Necronomiconem v ruce. Byla to ta kniha, kterou jsem u něj viděl poprvé.

 

„Stoupněte si proti sobě, každý na jeden konec stolu k ostatkům a vztyčte ruce vzhůru. Špičkami prstů se dotýkejte, ale v žádném případě je při obřadu nesmíte spustit k tělu, jasné? Ať se děje cokoliv.“

 

Přikývl jsem. Přesto, že na kouzla ani duchy nevěřím, začalo mi být nějak špatně.

 

Necronomicon skončil na stojanu spolu s nějakým kalichem. Starý páprda se nadechnul a začal z něj vyvolávat. V cizím jazyce samozřejmě. Od prvních slov mi bylo jasné, že svůj názor k nadpřirozenu budu muset přehodnotit. A to hodně rychle.

 

 

 

 

 

 

8.

 

 

 

 

 

Od chvíle co dědula začal přeříkávat dokonale slova v jazyku Necronomiconu, jsem začala mít divný, svírající pocit. Má láska ale na tom byla podobně. Věděla jsem, že za ty prachy by byl schopný udělat cokoliv.

 

„Petárum, lagóra di sefentum rektum,“ vycházely slova z jeho starých úst lehce, jako kdyby tím jazykem mluvil odmalička. Co nám to jenom tehdy říkali o té černé řeči? Řeči Necronomiconu? Jo, že se jí velmi snadno a velmi rychle naučí člověk, co za života hodně hřešil. V tom případě byl dědula ukázkový případ. Nedokázala jsem si ho představit, jak s tou pochroumanou rukou krade, vraždí, znásilňuje. Vypadal mile, smířený se životem i smrtí.

 

Skleničky a lahve s nakládanýma okurkami, marmeládami apod. se roztřásly. Jejich cinkot k nám dolehl, jako tiché jemné zazvonění.

 

Ve stejnou chvíli mnou i Michalem projel mrazivý, elektrizující pocit, který doslova naše ruce přišpendlil k sobě a nedovolil je odtrhnout. Kosti zvířete začaly odporně páchnout a v očích nás obou se zajiskřil strach.

 

„Sectóris viné maris as trod,“ začal dokola opakovat Luboš, jak jsem dědulu nazývala.

 

Sklenice v policích explodovaly. Okurky, medy, kompoty a marmelády vytekly ven a svou tekutinou potřísnily police, stěny i zem. Žárovka nad námi jasně zablikala. Po stěnách se procházely nesourodé a zle vypadající stíny, jenž zde neměly co dělat. Kalich s krví vzplál.

 

Kosti klisny El se začaly rozpouštět a prožírat stolem. Nemohla jsem při vší té hrůze vydat ani hlásku. Michal zřejmě také ne. Spíše vypadal, že každou chvíli omdlí. Dědula byl plně zaujat čtením, vypadal, jako v nějakém transu. Obličej měl bílý, neprokrvený a v očích popraskané žilky.

 

„K-k-kdy to skočí K-Karlo?“ zeptal se mě Michal, strachy celý bez sebe. Bylo to poprvé, co jsem ho takto viděla a v té chvíli jsem dostala opravdový strach taky. Pochopila jsem, že peníze nejsou všechno a Michal asi totéž.

 

Stůl, na kterém byly ostatky koně položeny se rozpadl ve dví. Rozpouštějící se kosti žuchly na podlahu, jako pytel brambor a poté začaly mizet kdesi pod betonovou podlahou.

 

Stropní žárovka se rozzářila zatím nejjasnějším světlem a poté se rozprskla na tisíce kousků. Ty nám celé žhavé dopadly na hlavy, záda i ruce. Ale ani to nedokázalo povolit silné sevření.

 

Zem se mírně otřásla. Z pod prasklin a rozežírané betonové země začalo pod námi proudit bělomodré světlo. Dralo se neústupně k povrchu, jako dravec jdoucí za svou kořistí.

 

„Karlo?“ ozval se zhluboka oddechující Michal. „Já mám strach!“

 

V té chvíli to magické světlo pod námi puklo – explodovalo, podlaha pod našima nohama se zvedla a tlaková vlna nás vrhla pryč z kruhu. Svíce začali zhasínat a převracet se, stojan s Necronomiconem se zhroutil a Luboš – dědula padl v bezvědomí k zemi. To samé poté potkalo i mě. Co se stalo s Michalem, nevím. Neboť celou místnost zakryl oblak prachu, který mi znemožnil pohlédnout na druhou stranu místnosti.

 

Udělali jsme něco, co jsme neměli.

 

Vypustili jsme něco z čeho jde strach.

 

Hráli jsme si s něčím, co jde mimo nás.

 

Co když nám teď hrozí smrtelné nebezpečí?


 

KONEC PRVÍ ČÁSTI

 

 

 

 
Žádné komentáře