Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

Strašidelné povídky

CHARE - část první

Brutální horor o teroristickém útoku na základní školu. Inspirován skutečnou událostí.

  Naše nároky jsou jasné. Prosby však nevyslyšené. Všichni o nás víte, přesto děláte, že neexistujeme. My však žijeme a váš přístup k našim životně důležitým otázkám nás donutil zajít do krajností. Proto jsme se rozhodli vykonat čin, po němž na nás už nezapomenete. V naší krajně nepříznivé situaci nemáme již na vybranou. Slova selhala, teď nastupují činy. A než 26. září skončí, vy budete plakat za to, že jste naše volání nevyslyšeli dříve. Mohli jste to zastavit, ale neposlouchali jste. A vaše ignorace teď zapříčiní tragédii.

CHARE – 19.8.2008

 

 

  Dne 26. září byl zatčen jeden z vůdců ozbrojené skupiny CHARE, která již roky usiluje o autonomii východu naší země. V posledních letech ale její členové prořídli a přišli o většinu svého vedení. Zatčení jejich vůdce tak může být velice významným okamžikem v jejich pádu. Odborníci i pozorovatelé se shodují, že rozpad této nechvalně proslulé organizace je již na obzoru a dojde k němu velice brzy.

Noviny Právo a Spravedlnost – 28.9.2007

 

TENTO PŘÍBĚH SE NEODEHRÁVÁ V KONKRÉTNÍM MÍSTĚ ANI STÁTU.

PŘESTO SE AUTOR VOLNĚ INSPIROVAL SKUTEČNOU UDÁLOSTÍ.

 

ANDREU NACH

UVÁDÍ

CHARE

 

 

1. Škola

Pátek, 26. září 2008 – 8:00

 

„Tak rychle do lavic, děti,“ volá na nás paní učitelka. Ještě chvíli ji nechám očima těkat po třídě, než ji uposlechnu. Slavím totiž své dvanácté narozeniny, a proto musím přijmout ještě pár pogratulování. Hlavně od Evy, která právě vešla do třídy. Její modré oči se tak krásně zabořily do mých, až cítím své tlukoucí srdce v krku. Pane jo, ta je ale krásná. Musela si vyžehlit vlasy, protože mi přijde, že je má daleko rovnější. Sahají jí až k lopatkám.

„Ahoj, Evi,“ usměji se na ni.

„Ahoj, Christiane. Všechno nejlepší,“ podává mi ručku. Je menší než ta má, ale o to více jemnější. Skoro se až stydím jí podat tu svou. Ač otec říká, že mozole jsou pro muže podpisem toho, že je muž, tak já to při pohledu na Evu vidím jinak.

„Chceš bonbónek?“ podávám jí jako v mrákotách sáček plný sladké pochutiny.

„Děkuju,“ vzala si s jahodovou příchutí a vložila do těch nejkrásnějších úst, která jsem kdy viděl. Pane bože, proč nemůžu být ten bonbónek?

„Taky všechno nejlepší, kámo,“ přišel ke mně můj nejlepší kamarád Tomáš.

„Jo, moc díky.“

„Už se nemůžu člověče dočkat té oslavy.“

„No tak, no tak. Christiane. Ty gratulace si schovej až na přestávku.“ skočila nám třídní do řeči.

„Ano, paní učitelko.“

Usedám tedy do lavice a sám si beru jeden bonbón, přesně takový, který si vzala Eva.

„Tak dneska si probereme další část období Římské říše. Minule jsme založili nové náboženství. Kdo ví jaké?“

„Já vím, paní učitelko!“ přihlásila se Antonie.

„Dobrá, Antonie. Jaká to tedy byla víra?“

„Křesťanství,“ odpověděla s jistotou.

„Přesně tak. A víš, v čem byla křesťanská víra tak jedinečná od ostatní?“

„Věřila v jednoho Boha, kterému nemusela skládat oběti.“

„Přesně tak. A vycházela z židovské víry. Dneska se ale přesuneme trochu dál v čase a podíváme se na její počátky i to, jak byla za dob tyranského císaře Nerona pronásledována a její zastánci krutě popravováni.“

„Slyšel jsi, Christiane, o Sendy?“ zašeptal na mě Tom.

„Ty myslíš, jak jí otec zmlátil potom, co přinesla tu čtyřku z jazyka?“ pohlédl jsem na poslední lavici, kde tato zakřiklá dívčina sama seděla.

„Jo. Prý si pro jejího otce došla policie. Strávil na stanici celou noc. Vím to od mého táty.“

„Páni, to je hustý.“

Obracím opět svou pozornost na paní učitelku a poslouchám ji. Občas se skrz špinavá okna zadívám ven do ulice, kde právě svítí ještě jasné, teplé sluníčko. Jako v létě. Stromy jsou plné zeleně a na dětském hřišti u školy si hrají s maminkami malé děti, co nuda v podobě školních lavic a poslouchání látky teprve čeká.

Venku je krásné babí léto a my musíme trčet v téhle zapáchající škole.   

 

2. Porada

Středa 24. září 2008 – 13:00

 

            „Alle! ALLE! Tak už pojď. Šéf nás chce vidět.“

            „Už jdu,“ zvedám svůj zadek ze záchodového prkénka, od kterého se nemůžu odlepit snad celý den. Zřejmě nějaká zatracená viróza. Ještě si jdu umýt ruce, než předstoupím před našeho šéfa, který mě a mým kolegům oznámí, jak vlastně vstoupíme do historie.

            „Pořád máš ty střevní problémy, Alle?“ upnul na mě svůj zrak Ralf – vůdce celé akce.

            „No, lepší se to. Do akce to bude v pohodě,“ usměji se na něj. Jeho tvář však zůstává jako vždy chladná.

            „Tak, přátelé,“ povídá Ralf dál. „Cílem akce bude – jak již víte – základní škola svatého Metoděje. Tady máme její plány. Bude to tak, že v 9:05 vnikneme do areálu budovy. Hlavní vchod se nezamyká, a co víme, tak jsou odemčený i tyhle dva boční vchody. Nás šest se tedy rozdělí na dvě dvojice. Já a All. Bene, ty půjdeš s Erikem a Daniel jako jediný bude mít dámský doprovod, Ednu. Proto to vezmete hlavním vchodem, zatímco my zabarikádujeme ty postranní.

            „Ten hlavní, kterým my půjdeme, zůstane otevřený?“ zeptala se Edna.

            „Se skleněnými dveřmi neuděláme nic. Klíče k nim jsou v kanceláři řiditele.“

            „To bude ale první místo kam jdeme. Můžeme odtamtud klíče pobrat a zamknout vše důležité.“

            „Nad tím už jsme uvažovali, ale trvalo by to moc dlouho.“

            „Ne pokud si s sebou vezmeme samotnou paní ředitelku,“ namítala dál Edna.

            Místností zavládlo chvilkové ticho.

            „Jo, to by snad mohlo jít. Tak mě ale teď dobře poslouchej. Krom hlavního vchodu zamkni dveře do tělocvičny, jídelny a hlavně sboroven. Ujisti se ale, že v místnostech nikdo nebude. Já s Allem si vezmeme na starost třídy v západní části budovy, protože tam právě vejdeme. Všechny děti odtamtud nahrneme do šaten ve sklepení. V tu dobu ty, Danieli, už tam budeš instalovat výbušniny. Umístíš je nad okna a k nosným pilířům budovy. To je tady a tady. Ty, Edno, pak půjdeš s klíči od třídy za námi a zamkneš je. Zároveň k některým dveřím umístíš výbušniny. Nemáme jich dost, tak nechám na tobě, jaké dveře si vybereš. Víš jak se s tím zachází?“

            „To že jsem ženská neznamená, že jsem blbá.“

            Všichni se zasmáli.

            „To ne no. Takže dál. Počítám, že v 9:15 začneme vyjednávat, protože v tu dobu přijedou asi první poldové. Ty, Alle,“ ukázal na mě, „jim sebereš veškeré mobilní telefony. Všechno, čím by se mohli domlouvat s okolním světem. A pak už to bude jen na mě a podmínkách toho, co vyjednáme. Pokud nás vezmou v potaz a propustí našeho vůdce z vězení, tak se můžeme pokusit dostat ven a nebo umřít s pocitem, že jsme zajistili klidnou budoucnost naší skupiny. Pokud to nesplní, tak na nás svět už nikdy nezapomene.

            „Pravda pravdoucí,“ přikývnu a několik z nás dodá náboženská slova.

            „Tak, pánové, za naši svobodnou zem…“

            „CHARE! CHARE! CHARE!“ zvolali jsme naráz všichni.

 

3. Před počátkem

Pátek, 26. září 2008 – 8:45

 

            Začala pětiminutová přestávka. Svou pozornost jsem opět upnul na Evu. Můj kamarád Tomáš si mezitím odskočil na toaletu, kde s Billem a Markem probíral své oblíbené téma, počítačové hry.

            „Evo, co budeš dělat dneska po škole?“ zeptal jsem se jí.

            „No plánuju jít s kámoškama někam za tancem. Nechceš jít taky?“

            „A můžu si s tebou zatancovat ploužák?“

            „Určitě,“ celá zářila jako to sluníčko.

            „A v kolik a kde bysme se sešli? Já ještě musím tátovi pomoct se dřevem.“

            „No,“ zamyslela se. „Budeš mít čas v šest?“

            „Jo to určitě budu,“ přikývl jsem jí.

            „Tak to je skvělý. Tak v šest třeba u kostela.“

            „Dobrá. Budu tam.“

            Mezitím za okny třídy před dětským hřištěm, kde si malé děti za přítomnosti maminek a tatínků hrály na kolotočích, prolézačkách a pískovištích, zaparkovala tři auta. Vozidla narvaná zbraněmi a výbušninami.

            „Christiane! Víš co jsi dostal z té slohovky?“ přiběhla ke mně pihovatá Sendy.

            „Ne.“

            „Za jedna! Dopadl jsi nejlíp ze všech. Úča mi to právě řekla.“

            „To je super,“ ihned mě polil hřejivý pocit hrdosti. Až tátovi a mámě řeknu, co jsem dostal, tak určitě jen u pochval nezůstane. Obzvláště proto, že jim náš rodný jazyk dělal vždy mnohem větší problémy než matika.

            „Ještě tři hodiny a domů. To je vopruz. Už mě to tu nebaví,“ stěžovala si naše věčná třídní pesimistka Antonie.

            „Hele, Anet,“ jak se zde naší Antonii přezdívalo. „Je pátek a pak volná sobota a neděle. Tak co kdybys přestala alespoň dneska být tak pesimistická?“ mračil se na ni její spolusedící Petr.

            „A co je na pátku tak úžasnýho? Vstane se, jde se do školy, kde se zase nudíš,“ reagovala na to Aneta.

            „To, že jsou po něm dva volné dny. A že s ním volno začíná.“

            „No jo, ale před tím tady musíme trpět. A když jsme u toho, tak po těch dvou volných dnech zase přijde pondělí. Takže nemám proč se radovat.“

            „Všechno jednou končí, Anet. Všechno. Ty jsi vážně pesimistka jako nikdo, koho jsem kdy poznal.“

            Na to mu Anet odpověděla jednoduchým úšklebkem.

            U třech aut venku se mezitím otevřely dveře. A ve stejnou chvíli se ozval školní zvonek. V ten okamžik nikdo, vůbec nikdo z naší školy ani města, krom těch šesti lidí v autě a několika dalších, netušil, co se má za pouhopouhých deset minut stát.

            Naši rodiče byli v práci. Vydělávali peníze na rodiny. Někteří leželi nemocní doma. Pár, skutečně ale jen pár si užívalo u svých milenek a milenců. Vše prostě běželo ve svých starých kolejích.

            Už ale jenom malý okamžik.

             

4. Rozloučení

Čtvrtek, 25. září 2008 – 19:34

 

            Další zamračený den, který slibuje déšť. Ideální čas navštívit hrob své manželky. Obzvláště, když vedle ní mohu brzy ležet taky. Ale nebýt právě její smrti, tak bych se k CHARE nikdy nepřidal.

            „Ahoj, miláčku,“ skoro šeptám její mohyle. „Podívej, přinesl jsem ti žluté růže. Tys měla přece nejraději, ne? Tady, dám ti je místo těch uschlých lilií.“ Z levé kapsy své bundy zároveň vytahuji svíčku a zapalovač.

            Vybledlá černobílá fotka mé ženušky se stále usmívá. Tak, jak se na mě usmívala za života její tvář, když tu byla ještě se mnou. Poté, když jí objevili tu nemoc, úsměv se jí z tváře vytratil. A i když to byla vyléčitelná nemoc, raději ji doktoři dali do pořadníku až někam dolů. A tak, než se na mou lásku dostala řada, byla už měsíc po smrti.

            Dlouho jsem se soudil o to, že ji nemocnice mohla zachránit. Jenže ani soudy nebyly k nám, lidem z nejvýchodnějšího cípu země, spravedlivé. Pravdu měla nemocnice. A tak smrt mé manželky zůstala bez potrestání. Tu mi nabídla až CHARE. A proto jsem se k ní přidal.

            Zapaluji sirku a od ní svíčku. Její plamen je poklidný, jasný. Teď i v noci bude ozařovat její překrásnou fotografii. Kamenný kříž na jejím náhrobku je zcela v tomhle poli stovek podobných křížů ztracen. Když je tak vidím, říkám si: kolik asi lidských životů si vyžádal tento zkorumpovaný stát na našich milých spoluobčanech. A kolik z nich je pochovaných na této půdě?

            Ještě nějakou dobu mlčky v myšlenkách setrvávám na tomto posvátnem místě. S velikou pravděpodobností zde již velice brzy budu pochován. Má žena by určitě nesouhlasila s tím, co udělám. Ale vím, že ani nesouhlasila s tím, že ji nechali zemřít. Brzy i já naleznu svůj klid a spočinu vedle své drahé. Závěť jsem napsal a teď už zbývá jen se naposledy vyspat a jít do akce mého života. Akce, po které na nás nikdo nezapomene a my se staneme legendou.

            „Promiň, miláčku. Omlouvám se ti. Udělám něco moc špatného, abych do budoucna pro hodně lidí zajistil mnoho dobrého. Vím, že by jsi byla proti, ale takhle už to dál nejde. Vždycky tě budu milovat a vím, že ty mě taky. Snad si to brzy řekneme přímo. Miluju tě.“

            Z očí mi tečou slzy, když odcházím ze hřbitova. A v duchu si jen říkám, ať těch slz je víc a ať je pořádně vnímám. Jsou to dost možná poslední slzy v mém životě.

 

5. První výstřel

Pátek, 26. září 2008 9:00

 

            „Tak pojď k tabuli, Christiane, a zjisti nám, kde má trojúhelník ABC svůj střed.“

            Upřímně jsem se zaradoval, protože matika, to je moje. Určitě lepší než hloupý cizí jazyk. Klidně a sebejistě vstávám ze židle a u tabule pomocí pravítka dělám několik čar, které se protínají ve středu trojúhelníku. Tam zakreslím střed pod bodem S.

            „Výborně. Běž si sednout. Píšu ti malou jedničku. Máš už tři. Ještě dvě a je to za velkou do žákovské.

Tak a teď k tabuli půjde Viola a narýsuje nám kružnici opsanou.“

Ještě dvě jedničky a udělám doma velikánskou radost. Mé celoroční snažení se začíná vyplácet. Pokud to takhle půjde dál, tak mám vyznamenání jisté. Dneska je prostě nádherný den.

„Takže kružítko zapíchnu do středu,“ říká s nejistým hláskem Viola. „A udělám kruh takhle.“

„NE!“ zarazila ji rázně naše paní učitelka. Její oči se za brýlemi zúžily a její ústa zašklebila. „Tohle je kružnice opsaná, ne vepsaná. Opsaná jako venku, ne opsaná jako uvn…“

„POMÓÓÓ…“

„BANG!“ ozval se křik a poté hlasitý výstřel, který vylekal nejen paní učitelku, ale i nás ostatní. Záhy se dveře naší třídy rozlétly a dovnitř vpadla postava v tmavých šatech s černou punčochou na obličeji.

„Nikdo ani hnout!“ namířil na nás brokovnicí s upilovanou hlavní, ze které se ještě kouřilo.

Kdesi za ním procházela chodbou jiná třída s rukama nad hlavou doprovázená jiným mužem v masce, ale se samopaly v rukách. Většina dětí plakala a někteří ječeli při pohledu na něco před nimi.

„Tak a teď mě všichni budete poslouchat. Pokud ne, tak celou tuhle školu vyhodíme do vzduchu i s vámi všemi,“ přistoupil ten muž s hlubokým hlasem k oknům, aby se náhodou někdo neodvážil vyskočit ven.

„Co od nás chcete?“ zašeptala se strachem v hlase paní učitelka.

„POKUD NEBUDETE POSLOUCHAT, DĚTI,“ zahřměl ten muž, „TAK DOPADNETE TAKHLE!“

Záhy se ozvala ohlušující rána. Paní učitelce se celé čelo i s týlem oddělilo od zbytku hlavy a na tabuli, kde byl nakreslen trojúhelník, se rozprskly kousíčky jejího mozku, krve a mozkomíšní tekutiny.

Celá třída se dala do hlasitého jekotu. Violet, jenž stála stále u tabule, byla potřísněna krví. Její oči se přetočily okamžitě vzhůru a padla v mdlobách k zemi.

Strach mi najednou pulzoval celým tělem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Utéct, zůstat nebo poslechnout toho šílence se zbraní. Pak jsem si uvědomil, že kus ode mě se strachy klepe má velká láska Eva. Okamžitě jsem pobral odvahu a otočil se na ni.

„Evo, Evo. Poslouchej mě. Všechno bude v pořádku,“ byla to jediná slova, která jsem v té chvíli dokázal v hlavě vyplodit.

„DRŽTE HUBY! SPRATCI!“ vyjekl na nás ten muž a záhy se z chodby ozval další vzdálený výstřel, tentokrát z pistole.

Všichni spolužáci utichli. Nastalo hrobové ticho.

„Tak, teď dejte ruce vzhůru,“ pokračoval klidněji vrah naší paní učitelky. Ústím brokovnice přejel po třídě a udělal několik kroků v rozšiřující se kaluži krve směrem k zadním řadám.

„Vidíte, jak jste šikovní. A teď se hezky všichni vydáme do šaten. Tak šup šup ke dveřím. Výhodu máte v tom, že dneska nemusíte dělat dvojice. Jsem totiž plně přesvědčen, že budete hodní.“

Jak řekl, tak se stalo. Celá třída se jako jeden poslušný pejsek přesunula ke dveřím do chodby a s jeho povolením jsme šli k šatnám. První se okamžitě dali do dalšího jekotu, který se rozléhal po celém areálu této malé školičky s dvanácti třídami. Zprvu jsem nevěděl proč tak ječeli, ale jen co jsem bok po boku s Evou opustil třídu, zjistil jsem to. Asi pět metrů od našich dveří leželo v tratolišti krve dítě s dírou v zádech velkou jako pěst. Byl to osmiletý Anton. První oběť teroristů. Shodou náhod šel na toaletu ve chvíli, kdy se útočníci vraceli, aby mohli potichu zajmout další třídu a poté ji odvést do šaten.

„Nedívej se, Evo, zavři oči,“ řekl jsem jí a udělal několik rychlých kroků po dlaždičkách mezi jejichž spáry protékala krev. Další mrtvola byla na schodech u východu ze školy. Šlo o zástupce ředitele. Ležel na zádech s prostřeleným spánkem.

„Teď se taky nedívej,“ opakuji jí. Kdysi poklidné chodby jsou nyní skrz na skrz prosáklé strachem a smrtí.

Teroristé nás zahnali do sklepa, kde jedna vedle druhé stály zamčené řady skříněk a nad hlavami se nám táhlo několik řad potrubí. Jinak v tuto dobu prázdný sklep byl teď přeplněn dětmi, které se pokoušelo několik učitelů uklidnit.

Hlasité výstřely ze samopalu do stropu však ticho rázem udělaly.

„Tak, teď mě poslouchejte, vy malí i velcí smradi! Chceme jen jednu věc. Ta až bude vyřešena, tak vás všechny propustíme. Do té doby berte tuto vaši šatničku jako svůj domov. Chovejte se tiše, buďte na jednom místě a svoje mobily dejte tady mému kolegovi do koše. Pokud pak u kohokoli z vás naleznu mobilní telefon, tak dotyčný bude zastřelen se dvěma jeho spolužáky. Pokud se některý z vás pokusí o útěk, postupovat budu stejně jako v případě nalezení mobilního telefonu. Pokud někdo vykřikne, tak mu namístě proženu kulku krkem, aby měl proč řvát. A jestli se někdo z vás pokusí – ať už kdokoli – na nás zaútočit, zastřelím nejen jeho, ale i dalších deset vašich nevinných kamarádů.“

Z dálky bylo najednou slyšet zvuk policejních sirén. A nebyla to jen jedna, ale nejméně pět. K naší škole se blížilo hned několik policejních, hasičských i záchranných jednotek. A spolu s nimi snad i všichni novináři, které tato země má.

„Jsi ok, Evo?“ dívám se do její vybledlé tváře.

„Jo, už se mám o trochu líp,“ odpověděla mi. „Mrzí mě, že máš zrovna v takovýhle den narozeniny.“

Nikdo nemohl tušit, jak moc mě tato slova potěšila. Bojujeme tu o život a má láska i přesto nezapomene na to, že dnes slavím den, kdy jsem se narodil.

V tu chvíli kolem mě prošel jeden z těch mužů s odpadkovým košem, kam jsme všichni museli hodit mobilní telefony. Okamžitě jsem tak učinil. A ve stejnou chvíli si všímám jiného útočníka, který stál na skřínkách a připevňoval ke sloupům v místnosti pro mě neznámou trhavinu. Okamžitě mě napadlo, jestli jich tu není víc. Mé oči projely celou místnost a záhy se zastavily nad sklepními okýnky, které sem jako jediné vrhaly mdlé světlo. Právě v daném místě byly stejně vypadající bomby připevněné ke zdi.

„Všechno bude dobrý, Evo,“ opakuji jí a objímám ji. Přitom se ale sám třesu strachem jako nikdy v životě.

 

6. Modlitba za hříšné

Pátek 26. září 2008 – 4:00

 

„Tak připraveni?“ otočil se Ralf na všechny. Nikdo neměl dobrou náladu. Nikdo se v tu chvíli nesmál. Všichni jsme cítili tu tíhu, která tlačila na naše nitro jako obrovská skála. Vždyť zabít dítě je proti všem náboženstvím, která existují. Ale nám nic už jiného nezbývá.

„Připraveni!“ odpověděl jeden po druhým včetně mě.

„Alle!“ oslovil mě Erik. „Ty jsi dříve chodil do kostela. Mohl bys pronést nějakou motlitbu?“

„Jo, to by bylo dobrý,“ přidal se Ben.

„Dobrá. Něco si stále snad ještě pamatuju.“

Všichni sklopili zrak a v pomalu ubývající tmě sepjali ruce.

„Otče náš, jenž na nebesích bdíš. I jeho synu Ježíši Kriste, co na nás hledíš. Odpusť nám naše viny, kterých se dopustiti musíme, neboť život svůj obětujem, aby naše rodiny a přátelé v poklidné vlasti mohli věřit v tebe.“

„AMEN!“ zakončili moji řeč všichni.

„Moc pěkná modlitba. Nejhezčí, jakou jsem zažila,“ pochválila mě Edna, která se před akcí ostříhala nakrátko.

„Tak, hoši, rychle do aut. Čeká nás dlouhá cesta.“

„Včera večer jsem měl snad svou nejlepší večeři v životě,“ pokusil se uvolnit atmosféru Daniel. „Žena upekla krocana, ale tak křupavého a krásně šťavnatého, že to nikdo z vás nezažil. A ten salátek k tomu… no prostě lahoda. Chuťové buňky praskaly slastí.“

„Hele, já vůbec nemohl jíst, tak mi laskavě nedělej chutě,“ obořil se na něj Ben.

„Jak ses vlastně Danieli rozloučil s rodinou?“ zahleděla se Edna do jeho očí.

„No, řekl jsem jim, že je všechny miluju a že musím na delší čas odjet a udělat něco velkého. A že snad na mě budou hrdí.“

„Co?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Ty si myslíš, že na tebe budou hrdí?“

„No samozřejmě, že si to myslím. A určitě nejsem sám. To co děláme je historický okamžik. Konečně dáváme najevo, že tu jsme. Že existujeme a jasně jim ukážeme, co chceme.“

            Na chvíli zavládlo ticho. Nikdo se nehnul a všichni hleděli na mě jako na nějakého ducha. Bylo mi jasné, že oni tuhle akci berou docela jinak. V tu chvíli mě poprvé zamrazilo.

            Postupně jsme všichni nasedli do aut a vyrazili naší dobře známou krajinou pryč od všeho, co jsme milovali. Vydali jsme se na naši poslední pouť, o které se začnou vyprávět hororové legendy.

            Já, Ralf, Ben, Erik, Daniel a Edna jsme se vydali na přepadení základní školy. Za naši vlast a zem.

            Za CHARE!

 

7. Hrůza propuká

Pátek 26. září 2008 – 9:15

 

            Před budovou školy stálo několik po zuby ozbrojených jednotek. Za nimi čekali záchranáři a hasiči spolu se zvědavými novináři. Městská policie mezitím vytyčovala pruhovanou páskou zónu, za kterou nikdo nepovolaný nesměl. Ovšem rodiče, kteří zaslechli o útoku na školu, se sjížděli a jejich strach o vlastní ratolest jim nezabraňoval vkročit do zóny, kde byl každý potencionálním terčem náhodného výstřelu. Napětí se dalo krájet. Bylo však několikrát menší než to uvnitř školy.

            „Tady je mluvčí policejního sboru. Netušíme, co má tento čin znamenat. Ale žádáme vás, propusťte ty děti. Jsou nevinné. Nikdy nikomu nic neudělaly a nezaslouží si, aby s nimi bylo takhle zacházeno. Apeluji na vaši lidskost, že dětem nesmí být ublíženo.“

            „Slyšíš to, Alle?“ zaslechl jsem, jak terorista s brokovnicí bez hlavně promluvil na toho s pistolí. „Asi už nejsme lidi.“

Eva, kterou jsem pevně tiskl v náručí, se otřásla při zaslechnutí toho hlasu. Z jejích slz jsem měl obě ruce mokré a její pleť byla nyní bílá jako křída. Což nebyla zdaleka jediná.

„Půjdeš vyjednávat, Ralfe?“ zeptal se toho, co zastřelil naši učitelku ten, co se jmenuje All.

„Ne. Nechám je, ať mi sem hodí policejní vysílačku. S ní pak budu vyjednávat.“

Jedno ze šatních oken Ralf otevřel a vykřikl: „Chci okamžitě, abyste mi sem donesli vysílačku. Ale žádný fígle! Jinak odpálíme celou tuhle školu! Chci ji do pěti minut! Ani o minutu víc. Vím, že je tam máte. Přineste mi ji, nebo se můžete rozloučit s prvními dětičkami. A opakuju… žádný fígle! Nejsme zelenáči! Jsme CHARE!“

CHARE? Opakoval jsem si v hlavě. To je ta skupina. Ale co dělá tady? Vždyť bojuje za nezávislost východního cípu země. Nedělá nic takhle na západě. Alespoň tedy dodnes nedělala. 

„Vysílačku už vám nesem. Počkejte. Do těch pěti minut ji tam máte.“

„Vidíš?! Takhle se s fízlákama musí jednat.“

Venku se v tu chvíli po okolních střechách rozmisťovali odstřelovači. A hlavy místních policejních sborů dávaly dohromady plány školy. Hledali každou skulinku, kterou škola má, jež by šla použít pro jednotky rychlého nasazení i speciální protiteroristickou jednotku, která sem mířila až z hlavního města.

„Evo, jak ti je?“ snažil jsem se ji oslovit a všude kolem sebe slyším jemný vzlyk menších dívek a dokonce i kluků. Ten strach nás všechny drtil. My, malé děti, poprvé ve svém životě prožívaly svůj skutečný, surový strach a boj o život.

Eva však neodpovídala. Jen se držela v mém náručí a třásla se. Bál jsem se, že se v její hlavě něco zlomilo. A tak jsem na ni promluvil znovu. A pak zase znovu. Ona však nereagovala. Mlčela a svýma krásnýma očima byla mimo realitu.

Neustálé vzlykání přehlušilo vyzvánění mobilu kousek ode mě. Jeden klučina se chytil za kapsu a co nejrychleji aparát vypnul. Byl to Petr, jeden můj spolužák. Bohužel pro něj si toho jeden terorista všiml.

„Ty máš mobil?“ promluvil na něj ženský hlas, což mě šokovalo. Jak mohla žena vraždit?

„Já… já… úplně jsem na něj zapomněl,“ rozbrečel se a podával jí ho. Ona mu ho však pažbou od pistole vyrazila z ruky a přitom mu zlomila dva prsty.

„AU!“ vyjekl klučina a prostředníček i ukazováček měl ohnutý v nepřirozeném úhlu. Mobil narazil do stěny, o kterou se roztříštil na součástky.

„Tak pojď, ty smrade malej!“ popadla ho za jeho delší vlasy a předhodila před nohy Ralfa, co stál pod jedním sklepním oknem.

„Tak to je porušení naší dohody,“ chopil se okamžitě řeči Ralf. „To znamená, co jsem řekl. Edno, vyber z davu dva, kteří se ti nebudou líbit.“

„Mile ráda,“ kráčela s pistolí v ruce kolem nás a jednoho po druhém si nás prohlížela jak v ZOO. Všechny děti se rázem daly do většího breku. Vzduch se skoro nedal dýchat. Přes sto šedesát dětí je na jednu sklepní místnost zvanou šatna skutečně trochu moc.

„TY!“ zvolala ta teroristka a ukázala na jednoho páťáka. „ No pojď sem.“

„Prosím, ne. Já nechci. Prosím, já nechci. To nemůžete. NE!“ brečel a křičel malý chlapec, jenž vycítil přítomnost blížící se smrti. Byla tak strašná, že z toho okamžitě zešílel a pramínky vlasů mu zešedly.

„No tak. Nedělej drahoty,“ pokračovala a snažila se ho vytáhnout. On však dále vzdoroval. „Tak pojď, nebo tě tady na místě zastřelím!“ namířila na něj zbraň.

„Seš blbá!“ okřikl ji Ralf. „Pokud vystřelíš, tak to poldové pochopí jako porušení naší dohody. A nebudou s náma dál jednat. Musíš to provést tiše. Tímhle!“ vyndal z pouzdra na opasku pistoli s tlumičem a hodil jí ji.

Popadla ji a namířila ji na řvoucího kluka. Jeho vzlyk byl tak strašlivý a tak srdceryvný, že nedělal dobře ani teroristům, kteří hrůzu toho okamžiku skrývali pod maskou.

Edna stiskla spoušť. V tu chvíli jsem čekal hlasitou ránu, ale ozvalo se jen duté, tiché PUF!

Z čela i týla chlapce se vyhrnula krev, křik okamžitě utichl a on se zhroutil na ječící spolužáky. Když pak na ně namířila právě použitou zbraní, jejich vzlykot se utišil. Slzy však tekly dál.

Petr, který klečel pod Ralfem a jehož mobil tohle všechno způsobil, chytnul takovou třesavku, kterou ani nemocný v horečkách nemůže dostat. V tu chvíli mé oči zaregistrovaly, že se v jeho rozkroku objevuje tmavá rostoucí skvrna. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem spatřil staršího kluka počůrat se strachy. Jindy bysme se tomu určitě všichni zasmáli, ale teď ne. Teď nám všem bylo jasné, a jemu taky, že prožívá poslední vteřiny svého života.

„Tak kdo půjde další? No?“ obcházela nás opět Edna a propočítávala svou zbraní. Její kroky se náhle zastavily u mě. Namířená zbraň na mě ukázala a mě v tu chvíli po celém těle přejel chlad. Nepříjemný mráz strachu. Po zádech mi stékal studený pot a srdce bušilo jako o život.

„TY!“ ukázala a v tu chvíli jsem uviděl, že její oči míří někam za mě. Přímo na mého nejlepšího kamaráda Tomáše.

„Já? Proč já. Já jsem přece nic neudělal. Já chci žít. Prosím. Moje maminka je sama. Nikoho jinýho nemá. Táta mi umřel.“

„Tak se s tátou už brzy uvidíš, ale teď PADEJ KURVA VEN!“ zaječela jako nikdy předtím.

„Tak jo. Dobrá. Jen mě, prosím, nezastřelte,“ překročil mě i Evu a šel dál až k Petrovi, kam ho ta žena v masce vedla. „Já chci žít. Udělám cokoli, abych mohl žít.“

„Cokoli?“ řekl Ralf a Edna se zarazila. Skutečně jsem viděl, jak cukla pohledem na svého šéfa.

„Edno, podej mi svůj nůž. Tady chlapec udělá vše pro to, aby se zachránil.“

„Proč nůž?“

„Nemluv a udělej to.“

Jak řekl, tak se stalo.

„Tak a teď ho zabij. Pochcánka jednoho,“ ustoupil od Petra Ralf dál. Nůž, který mu Edna dala, hodil na zem do rozšiřující se kaluže moči. Brečící Petr jen sledoval, co se to děje.

Tomáš sebral nůž.

Edna přestala mířit na Petra a namířila na něj. Co kdyby se na ně pokusil zaútočit?

„Tak a teď ho zabij.“

„Co?“ nevěřil vlastním uším. „To přece…“

„Zabij ho, nebo zabijeme tebe. Chceš se vrátit za svou maminkou? Tak to udělěj. Nebo místo dvou zemřou tři, jak jsem předtím řekl. Doporučuju mířit sem,“ ukázal na levou stranu hrudníku. „Tam je totiž srdce. A pro jistotu bodni i sem a sem,“ pohnul prstem na místa, kde jsou plíce.

„Nožem vždy po zabodnutí otoč a pak ho vyndej. Neboj, je to lehký. Uvidíš. Tak si vyber. Deset vteřin. Život nebo smrt.“

Ruka s nožem se mu chvěla stejně jako celý Petr, co na něj svýma očima koukal a prosil ho, ať ho nechá žít.

„Pět vteřin,“ připravovala se Edna stisknout spoušť.

V tu chvíli se ale Tomáš napřáhl a vyrazil nožem proti Petrovi. A nebodl ho do jedné či druhé plíce. Ani do srdce. Jeho nůž zajel do Petrova pravého oka.

Ozvalo se puknutí oční bulvy a čepel nože zajížděla hlouběji a hlouběji do nitra hlavy. Po tváři chlapce stékalo rozteklé oko, zatímco to druhé se stočilo vzhůru a bylo vidět jen jeho bělmo. Ozvalo se druhé zakřupání a pak se celé Petrovo tělo napnulo ve smrtelné křeči, která připomínala epileptický záchvat. Jeho ruce a nohy sebou plácaly jak tělo leklé ryby. Záda se ohnula do nepřirozeného oblouku a když svalstvo povolilo, začal Tomáš mohutně zvracet na pomočenou zem.

A nezvracel jen on. Zvracelo nejméně dvacet lidí. I mně se udělalo špatně, ale nějak jsem to v sobě udržel. Díkybohu, že Eva měla odvrácený pohled.

A nezvraceli jen děti, ale i Edna, která si napůl stáhla ponožku z hlavy a v koutě vydávila své poslední jídlo.

V tu chvíli se u okna objevil policista a položil k jednomu z oken policejní vysílačku.

Jeden z těch teroristů co doposud všemu jen přihlíželi okno otevřel a vysílačku vzal a podal svému šéfovi.

„Tak a můžeme začít jednat,“ přiložil si ji Ralf k ústům a začal mluvit.

 

8. Mimořádné zprávy

Pátek 26. září 2008 – 9:15

 

V době, kdy teroristé z CHARE začali vyjednávat s policisty, si Christianův táta pracovně užíval v kanceláři své sekretářky.

Hlasité vzdechy milující se dvojice přehlušovala hudba z rádia. Z rozvrzaného stolku každou chvíli spadla na zem propiska, nůžky nebo papíry, které na něm byly pečlivě uložené. A co na tom, že ta, se kterou se Christianův otec miloval, nebyla jeho žena, ale obyčejná o dvanáct let mladší milenka, se kterou to už dobrý půlrok táhl.

Z rádia se nesly romantické melodie moderní popové musiky a za zamčenými dveřmi kanceláře každou chvíli někdo prošel, aniž by si uvědomil, co se to uvnitř děje.

„Jo, jo, miláčku. Přidej!“ vzdychala sekretářka a její dlouhé rozcuchané vlasy byly slepené potem.

 Hudba z rádia náhle utichla a místo ní se ozval hlas redaktora.

„Vážení posluchači, věnujte nyní pozornost mimořádným zprávám. Dostali jsme informace, že základní škola svatého Metoděje se stala obětí  útoku,“

Christianův otec náhle zpozorněl a přerušil milování.

„Copak je, zlato? Pokračuj. Už jsem skoro hotová.“

„Počkej. Tiše!“ přešel k rádiu a zvýšil hlasitost.

„Podle předběžných zpráv se do školy dostaly asi čtyři ozbrojení muži v kuklách, kteří zřejmě zajali studenty ve třídách. Buď je odvlekli do šaten, nebo tělocvičny. Komunikace je bohužel strašně obtížná. Přesto se vám v co nejkratší době pokusíme získat nějaké ty bližší informace.

Policejní jednotky zakázaly veřejnosti přístup a vytyčily takzvanou bezpečnostní zónu. Zároveň se po okolních střechách a balkónech rozmisťují odstřelovači. Ač útok na školu začal asi před dvaceti minutami, tak už teď ke škole přijíždějí první vyděšení rodiče…“

„Ježíši, to je strašný,“ řekla na to ještě nahá sekretářka a svůj vyděšený pohled upnula na svého milence.

„Musím tam okamžitě jet. Je tam můj syn,“ začal se Christianův otec oblékat a v duchu se modlil k Bohu, aby se jeho synovi nic nestalo.

„Zvoní ti mobil. To je tvoje žena,“ sebrala ze země vibrující telefon.

„Dej mi ji,“ vzal si aparát a přijal hovor.

„Ahoj, miláčku, slyšíš to taky ve zprávách?“

„Jo, vidím to v televizi. Prosím tě, řekni, že se našemu synovi nic nestane.“

„Ne, neboj. Jsou tam policisté. Ti se o to postarají. Bude vyjednávání, však to znáš. Ale neboj, určitě se mu nic nestane. Ale jedu tam.“

„Dobře. Já tam taky vyrazím.“

„Ne. Zůstaň doma. Víc se toho dozvíš. Budeš mi volat, jo? V telce ti toho řeknou mnohem víc, než na místě. Slibuju ti, že nám syna přivedu zdravého.“

„Dobrá. Miluju tě.“

„Taky tě moc miluju. Ahoj.“

Zavěsil a začal si navlékat košili.

„Miluješ ji?“ nevěřila vlastním uším jeho milenka. „Mně tvrdíš něco jinýho. Prý ji nemůžeš vystát.“

„Hele, na to teď nemám čas. Můj syn je v nebezpečí. Vyřešíme to pak,“ dal jí pusu, nazul si boty a vyběhl z kanceláře pryč.

„Taky tě miluju,“ zavolala za ním. Ale odpovědí jí bylo jen prásknutí dveřmi.

Žádné komentáře