Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

Strašidelné povídky

Toaleta - část první

Toaleta, místo na které každý z nás musí někdy zajít. Každý dýchající tvor nazývající se moderním člověkem do té místnosti (různě luxusní) zašel a vykonal svou potřebu, protože k tomu tyto místnosti - komůrky jsou. Hlavní hrdinka tohoto příběhu však v takovéto komůrce najde mnohem více, než by od obyčejné toalety čekala. Zlo přichází...

Katce bylo kolem šesti let, když se poprvé dozvěděla o zlu, které sídlí v té zapáchající, léta nepoužívané místnosti nazývající se nevinně, toaleta. Byla to konkrétně její babička, která jí to tehdy vypravovala.

„No to tady tenhle kopec, Kačenko, byl do poloviny celý zalesněný. O výhledu na támhletu rozhlednu sis mohla nechat jen zdát,“ ukazovala vnučce babička světelný bod, jasně ve tmě zářící. „Ten březen 1945 se tady stále urputně bojovalo a bojovat mělo do poloviny dubna. Tehdy tvůj dědeček, Oldřich, sem se svou jednotkou dorazil k úpatí kopce, na kterém stál tehdy naprosto prázdný a opuštěný dům.“

„Tenhle dům, viď babi,“ pečlivě poslouchala z babiččina klína Katka.

„Přesně tak, zlatíčko. No a tehdy se tady Němci zabarikádovali…“

 

--- --- ---

 

„Pane!“ zavolala kdosi na Oldřicha.

„Co potřebujete desátníku?“

„Jsou to děti,“ řval na něj, zatímco jim kdesi vysoko nad hlavou prolétávala spojenecká bombardovací letadla.

„Co?“ neslyšel Oldřich poslední slovo.

„JSOU TO HITLEROVY DĚTI!“ zakřičel a kolem jeho ucha prolétla salva kulek ze samopalu vystřelených z opuštěného stavení. „Zatraceně!“ zaklel a padnul k zemi.

„To se mi snad zdá. Takže ty tři životy mají na svědomí mladí, usmrkaní? Zvrácení fakani?“

„Pane!“ zavolal kdosi vedle něj. „Máme zahájit dělostřeleckou  palbu?“

Bude z tebe vrah dětí, říkal mu jeho vnitřní hlásek. Ne nebude, namítal další, mnohem tiší hlas. Jsou stejní, jako Adolf Hitler. Nejsou to ani lidé, ani děti.

„Pane? Máme zahájit palbu na cíl?“ opakoval ten muž svůj požadavek.

„Ne, nestřílejte,“ zvítězila v Oldřichovi varianta dát těm dětem šanci na život. On sám věděl, kolik toho říše investovala do vymývání mozků těchto arijských mladíků. „Dáme jim šanci na život. Budeme vyjednávat.“

„Vyjednávat?“ díval se na něj udiveně zdravotník, který to vše poslouchal.

„Ano, vyjednávat. Máme je v hrsti, jsou obklíčení, určitě nemají už moc střeliva, vše nám hraje do karet.“

„A jak to chcete provést, pane?“

Za pět minut se objevila nad bitevním polem vlajka s bílýma spodkama. Pod ní ležel Praporčík s narychlo sepsaným německým projevem na umaštěném a od bahna špinavém papíře.

„Za spojené národy vám sdělujeme naši nabídku,“ začal křičet se špatnou němčinou v nastalém chvilkovém tichu. „Tou je bezpodmínečné složení vašich zbraní. Nechceme již dál prolévat krev v této zbytečné válce. Třetí říše padne, a to v brzké době. Tady jsme však stále daleko od jejího centra. Jste v obklíčení, téměř bez nábojů. Žádáme vás tedy jako pravé vojáky, přiznejte svou porážku. Slibujeme, že s vámi bude zacházeno dle Ženevských konvencí a ani vlásek vám nebude zkřiven. Žádáme vás a prosíme, poprvé i naposledy... složte zbraně.“

Nastala krátká chvíle ticha. Střelba ustala a kdesi v nitru budovy, která se měla později stát Oldřichovo domovem, se skupinka asi patnáctiletých nacistů rozhodovala, co bude dělat. Ztráty na obou stranách byly značné. A Počet raněných a nadosmrti zmrzačených stoupal ještě výš.

Nad touto krajinou lesů létali hlučně havrani. Stromy se ve slabém větru tichounce kymácely ze strany na stranu. Vše ostatní jinak utichlo a vyčkávalo, co se v příštích okamžicích stane.

Z pěti minut čekání se stalo deset, a z deseti čtvrt hodina. Napětí se dalo krájet.

„Neozývají se, co když jsou mrtví?“ dotázal se jeden vojín Oldřicha.

„Ne, určitě tam jsou. A zaplujte zpět na místo, vojíne,“ rozkázal a vložil si do úst nedokouřenou, típnutou cigaretu. Ta je v této zemi násilí a bojů to nejcennější, včetně života a rodiny, co mají.

Po dalších pěti minutách nicnedělání se menší skupinka dobrovolníků vedená Oldřichem vydala k opuštěné budově. Její zdivo už dávno ztratilo na své původní kráse. Teď zbytky omítky, cihly a kamenná podezdívka byla provrtána důlky od kulek.

Oldřich a tři další lidé se přitisknuti ke zdivu přesouvali k rozbitému oknu, ze kterého se ozvala poslední střelba. K malému oknu na starou toaletu, jak se jí bude v budoucnu říkat.

Oldřich gestikulací ukázal, ať si jeden jeho člověk připraví granát k hodu. Ve stejnou chvíli se ale ze vnitřku domu ozval dětský křik. Oldřich nevěděl, co si o něm má myslet, ale ten řev brzy přehlušil hlas jednoho z nich, ke kterému se ostatní ihned připojili. Ač vojáci neuměli německy, bylo jasné, že jde o motlitbu.

„Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Opatruj ji pořádně, ať se mi nic nestane. Andělíčku strážce můj, dušičku mi opatruj.“

V té chvíli Oldřich poznal, k čemu se chystá, ale nevydal ani hlásku, ani slovíčko či výkřik. Mlčel, a stejně tak mlčeli i ti, co byli s ním. V tom modlení bylo navíc cosi v pozadí. Něco, co nikdo z přítomných nedokázal popsat. Zvuk či pocit. Ale na to hned všichni zapomněli.

Zevnitř se ozvala jednotlivá salva výstřelů. Dunivých, ostrých. Po každém z nich se ozvalo tichounké žuchnutí. Když vše utichlo a zdálo se, že je konec, jeden z vojáků vstal a podíval se do okna. V té chvíli však vnitřkem projela mohutná exploze a danému nebožákovi se do obličeje zaryly kovové šrapnely z odjištěného granátu. Levé oko mu vyteklo. Místo něj z něj čouhal černý, doutnající kus kovu. Voják padnul v posmrtných křečích k zemi. Pravá ruka a noha se mu svírala a povolovala ještě několik vteřin, než se jeho tělo navždy uklidnilo.

„Pane!“ zakřičel vojín. „Je mrtvý. Tom je mrtvý.“

„Já vidím. Vidím. Vidím. Vidím.“ Od té doby ta slova často opakoval. Ač viděl zemřít mnoho lidí, nikdy nebyl svědkem hromadné sebevraždy, ještě ke všemu nedospělých puberťáků. Dětí, které ještě nepoznaly, co to znamená milovat. Dětí, které vlastně dětmi nikdy nebyly. V březnu roku 1945 Oldřich poprvé a naposledy poznal, co to znamená vymývání mozků.

 

--- --- ---

   

„Ale mami,“ obrátila oči v sloup Katčina mamka. „Copak tohle je vyprávění pro malou holčičku?“

„Mě to ale zajímá, mami,“ a pak se otočila na babičku. „Tak takhle vznikl ten příběh o strašidelným záchodu?“

„Jo, jo. Od těch dob tam prý jdou občas slyšet dětské hlasy. Těsně předtím, než se sem pak dědeček nastěhoval, bydlel tady krátký čas jeden řezbář. A ten-“

„Dost už!“ zvýšila hlas Katky maminka. „Mami, prosím tě, a ty Katko, honem rychle do hajan, nebo se rozzlobím.“

„Ach jo, no Dobře. Jen chci vědět, co se s ním stalo.“ 

Babička ukazováčkem přejela po čele a pak sklonila hlavu. Katce to nic v té době neříkalo, ale byla za to ráda, ono gesto se ji vůbec nelíbilo.

„Kdybys měla Kačenko v noci strach, řekni si naši Statečnou říkanku.“ dodala ještě její babička a pak ji maminka odvedla z jejího pokoje. Ten se nacházel v křídle budovy, kterou postavili před pěti lety. Katčin pokoj byl v centrální části, tedy starém domě. Dnes ale onen dům vypadal zcela jinak, než před více jak půl stoletím. Měl patro, podkroví, kanalizaci, elektřinu. Žlutou barvu nahradila bílá a interiér nové, moderní vybavení. Jen jedna část domu zůstala stejná. Jen v jedné se zastavil čas. V komůrce úlevy, jak ráda Katka často říkala. Čili toaletě – záchodu. Ten se však už dlouho nepoužíval. Nahradil ho nový v přistavěném křídle domu. Stará toaleta zůstávala opuštěná a jen zřídka kdy do ní někdo vstoupil.

Mamka vedla svou dceru do jejího pokoje. To znamenalo přejít přes koupelnu, v níž byly zavřené dveře na toaletu, kam se tolik Katka bála. Když procházela kolem ní, zadívala se tam. Bílé zavřené dveře s novým kalendářem a zrcadlem na nich neukazovaly ani z pídě to, co se za nimi kdysi odehrálo, nebo se vsáklo do jeho stěn.

„Nedívej se tam. Žádné strašidlo tam stejně nenajdeš,“ prohodila mamka a odvedla ji do dětského pokoje.

„A vážně tam straší?“ zeptala se mamky Katka poté, co její tělo zakryla teplá péřová peřina.  

„Samozřejmě že ne,“ usmála se. „Je to jen strašidelná báchorka před spaním.“

„Aha, to jsem ráda,“ a přitiskla si k sobě svého plyšového medvídka.

Světlo zhaslo, pokoj zalily stíny a tma.

„Dobrou noc, zlatíčko,“ a dala ji pusu na čelo.

„Dobrou noc mami,“ a jediné světlo, které ji v tu chvíli osvětlovalo přicházelo škvírou přivřenými dveřmi.

„A ať tě blešky štípou celou noc,“ dveře se zavřely a ke tmě se přidalo i ticho.

Venku foukal slabý vítr, který si pohrával s listím javorů za oknem. Na louce hlasitě cvrlikali cvrčci, kteří si zpívali svou namlouvací píseň.

Katka to vše tiše poslouchala, tisknouce přitom svého plyšového chundelatého medvídka.

Příroda si žila nehledě na to, jestli je den, nebo noc. Žila si svým zakořeněným životem, a to dávno předtím, než byl postaven tento dům.

Katka si ten pro ní nesmyslný hluk snažila nahradit svým vlastním zpěvem, nepochybně zvukově i textově lepším.

            „Ach synku, synku, oral-li jsi. Ach synku, synku, oral-li jsi, tatíček se-e ptal...“

            Hučení větru venku ustalo. Listí přestalo šustit, uklidnilo se. Katka tomu však nevěnovala nějakou zvláštní pozornost. Bylo to naprosto normální.

            „Oral jsem, o-oral, ale málo. Oral jsem o-oral, ale málo, kolečko se-e-mi polámalo, kolečko se-e-mi, polámalo,“ zpívala si Katka dál oblíbenou Masarykovu píseň, jí a její babičky.

            Cvrlikot cvrčků se naráz a jednotně utišil. Venku už krom tmy panovalo naprosté ticho. Katky mamka se už též dávno odebrala do říše snů, stejně tak její babička. A otec mezitím sloužil noční směnu v Budějovické nemocnici.

            „Katičko,“ řeklo něco velmi tiše a rychle. Katka otevřela oči, ale nikdo krom ní v pokoji nebyl.

To byl jen nějaký přelud, řekla si v duchu. Opět zavřela oči a poslouchala to slastné ticho, které tady moc často nebylo.

„Káťo,“ ozval se opět ten hlas, už mnohem zřetelněji. Vycházel z radiátoru.

„Mami?“ zašeptala, ale rázem tu myšlenku zavrhla, neboť ten hlas nepatřil jí, ale nějakému malému dítěti.

„Káááťo,“ volalo ji to stále a kdesi v pozadí se ozvalo prapodivné šumění podobné vodopádům.

Katka dostala strach, její zuby zacvakaly, na obličeji vyvstaly kapičky potu. Roztřesené ruce objaly pevně až křečovitě Míšu. „K-Kdo j-jsi?“ vykoktala ze sebe a v té chvíli uslyšela hlasitý náraz – bouchnutí dveří o zeď. Nemusela hádat o jaké dveře šlo, bylo jí to hned jasné. Byly to dveře vedoucí na starou toaletu.

„Zdá se mi to, jenom se mi to zdá,“ zhluboka oddechovala a celé tělo měla zakryté pod peřinou.

            „Katko, pojď k nám. Je tu veselo. Tady dole je pořád veselo,“ dále se ozývaly zvuky z radiátoru, jako z nějakého telefonu a Katka si uvědomila, že se ji z toho hučivého zvuku chce na záchod. Na malou i velkou zároveň.

            „Budeme si hrát na schovávanou, na babu, na cokoli.“

            „Ne! Ticho, zdá se mi to, jen se mi to zdá,“ celá se třásla.

            „Ahoj Katko,“ ozval se známý hlas. „Tady je tvůj dědeček. Neboj se Kačenko, vůbec ničeho se neboj. Tady dole se není čeho bát. Budeme si zase hrát na koníčka, letadlo, budu tě zase lechtat, přesně jak za starých dobrých časů. Oba se tomu budeme chechtat, až z toho na zemi budeme ležet.“

            „Jsi mrtvý dědo, jsi mrtvý. Už si nemůžeš se mnou hrát, nejde to,“ rozbrečela se.

            „Já nezemřel, žiji tady dole, s ostatními. Tady dole neexistuje smrt, jen radost a věčná rozkoš.“

            „Promiň dědečku, ale mám strach, mám hrozný strach.“

            Ze staré toalety se ozvaly dunivé, čvachtavé kroky. Blížily se, přicházely do Katčina pokoje. A jak se blížily, kolem ní rostl obrovitý puch exkrementů a něčeho dalšího, co tenkrát jako malá holka nemohla identifikovat.

            „Ale není se čeho bát,“ a v pozadí se místo hučení rozlehl zvuk smějících se dětí. „Tady je věčná radost a veselí.“

            „Ne, nechci!“

            Radiátor se rozvibroval a z regulačního kohoutku vyprskla horká voda.

            „Katkóóóó,“ rozlehl se celou místností křik nejen jejího dědečka, ale i dětí, které předtím volaly její jméno.

Ve stejnou chvíli začalo to šíleně páchnoucí něco bušit na zavřené dveře. Škvírou pod dveřmi začaly protékat výkaly a krev.

            Katka vykřikla. Strach, který se v ní doteď hromadil, vybouchnul jako nějaká puma a doslova ji ovládl. Pomočila se.

            „Chceme Tě! Chceme Tě!“ slévaly se všechny ty hlasy v jeden jediný, burácivý.

            Dveře podélně napraskly a panty povolily. Každou chvíli se To dostane do Katčina pokoje. 

            „Pomodlete se spratci!“ rozezněl se v pokoji další neznámý hlas.

            Bušení na dveře ustalo. Krev a výkaly tekoucí po koberci se začaly vracet zpět pod dveřmi do kuchyně.

            „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku,“ říkaly teď dětské hlasy odkudsi z neznáma a v češtině.  „Opatruj ji ve dne v noci, od škody a od zlé moci. Opatruj ji pořádně, ať se mi nic nestane. Andělíčku strážce můj, dušičku mi opatruj.“

            Nastala chvíle ticha. Katce z úst stoupal obláček páry, byla jí příšerná zima. Pomalu si odkryla hlavu z pod peřiny a rozhlédla se po tmavém pokoji. V tu chvíli zazněla mohutná rána – exploze, při které se vše otřáslo a okna zadrčela. Katka vyjekla, srdce se jí rozbušilo dvakrát divočeji a opět si schovala svou hlavu pod polštář. Pak se opět rozbrečela. Ještě nikdy v životě nepocítila takový strach. To poslední, co jí tu noc nahnalo husí kůži, bylo zvláštní praskání dřeva u dveří, na které před chvílí bušilo to záhadné monstrum. Myslela si, že se vrátilo, ale to se jen dveře samy začaly uvádět do původního stavu. Příčná prasklina začala mizet – zotavovat se a vyboulenina pomalu, ale jistě splaskávala.

            Příštího dne se Katka o této události pokusila říct babičce, ale ta ji nebrala vážně. Rovnou v tu chvíli věděla, že si to bude muset nechat pro sebe, nikdo by jí totiž neuvěřil, ani kamarádi.

            Příští noc si pootevřela své okno pro případ, že by se to znova opakovalo, ale nic nepřišlo. Ani žádné hlasy se neozývaly. Ani noc příští a pak tu další. Čas začal plynout, vzpomínky blednout. Jak Katka stárla, přesvědčení o tom, co tehdy viděla, si začala nahrazovat vírou, že se jí to vše jen zdálo nebo měla halucinace. Když oslavila své dvanácté narozeniny, staré toalety se už vůbec nebála. Chodila kolem ní, opřela se o její dveře a dokonce tam někdy zašla i na malou, když byl druhý záchod obsazen. Stále ji ovšem svíral ten nepříjemný pocit, že ji při vykonávání potřeby něco z té plesnivé staré místnosti sleduje.  

            Jak tak čas plynul, z malé Katky vyrostla krásná 17letá slečna se svými vlastními prioritami, stylem oblékání, vírou a názory. Dívka, za kterou se každý druhý kluk nejméně jednou ohlédnul. Ovšem její pouto s domovem přetrvalo a ona sama ještě netušila, ani tušit nemohla, že hrůza, která ji tehdy málem zničila, si pro ni přijde znova. A tentokrát udeří v plné své síle.

 

            „Sešli jsme se tady, abychom uctili památku zesnulé Marie Štuklové,“ začal svůj smuteční proslov v kapli farář nad zavřenou černou rakví. „Byla to do své smrti živá a průbojná žena, kypící zdravím…“

            V předních řadách starých dřevěných lavic seděli členové rodiny. Mezi nimi i Katka. Všichni do jednoho brečeli. Hlavou se přitom všem honily vzpomínky na všemožné situace, které se zesnulou prožili. Katka vzpomínala na její příběhy, které jí často vypravovala. Na její úsměv, jenž dokázala její vráskovitá tvář vyčarovat, i na typickou vůni jejího parfému, který Katka nikdy neměla ráda.

            ‚Co jednomu smrdí, jinému voní,‘ odpověděla jí trefně na stížnost, když si Katka na onen parfém jedinkrát postěžovala. Teď už jí však ten parfém nevadil, naopak, chtěla ho cítit. Chtěla vědět, že je její babička někde na blízku, živá. Jenže, zazvoní zvonec a žití je konec. Bez výjimky, tento konec čeká každého z nás.

            Smutečním sálem začala znít Ave Maria, píseň přinášející smutek, vzpomínky a slzy. Vůbec skladby, které si pozůstalý na pohřbu poslechne, už ztrácejí svůj původní nádech. Dotyčný je začne vnímat jinak, vrací se zpět ke vzpomínkám k onomu zesnulému, který už dávno leží pochován. Katka nikdy neměla ráda klasickou hudbu, vyznávala Hip-Hop a podobné moderní trendy jedenadvacátého století. Přesto občas někdy nějakou tu klasiku zaslechla.

            ‚Co se vlastně tehdy stalo tomu řezbáři?‘ vybavila se jí další vzpomínka, na kterou se asi před dvěma lety babičky zeptala. 

            ‚Jeho tělo našli po dvou týdnech uprostřed rozkladu celé nafouklé a ponořené do záchodové mísy. Prý mu chyběl celý vršek hlavy i s mozkem.‘

            Katce ukápla další slza na studenou zem a její pohled se nemohl odpoutat od té černé lesklé  rakve s bronzovým okrasným kováním.

            Pohřeb se vlekl nepředstavitelně dlouho. V těchto chvílích jako by se čas zastavil, či alespoň zpomalil na minimum. Každá vteřina byla útrpná, každá vzpomínka bolestnější. Když vše konečně skončilo, Katka si oddechla. Stále sice na babičku vzpomínala, ale už jí to tolik nervalo srdce. Jen občas se rozplakala v emotivních vlnách, ale věděla, že to časem přejde. Čas všechno vyléčí. Právě ten čas, který životy dává a bere.

            Uběhlo několik dnů, pak týdnů a život se pomalu vrátil do svých zaběhnutých kolejí. Katka začala zase navštěvovat disko klub v blízkém městě, znova začala chodit s přáteli do čajoven a kaváren a stále více se zase usmívala. 

            15. března, šest měsíců po babiččině smrti, se zima ozvala naposledy. Napůl roztátý sníh z minulé vánice přikryla nová, třícentimetrová vrstva čerstvého prašanu. Stromy se zase zračily bělobou, z okapů čněly dlouhé, ostré rampouchy.

            Venku se již stmívalo a Katka si po internetu povídala se svou nejlepší kamarádkou Janou. Znaly se již dlouhé roky a naprosto si důvěřovaly. Vztah Jany a Katky, to byl příklad opravdového přátelství, které nedokáže roztrhnout nic. Ani jedna z nich neznala jinou osobu, které by mohly tolik věřit. Každé důležitější rozhodnutí si společně probraly. Na každou akci se vzájemně zvaly. A když se někdo postavil jedné do cesty, druhá jí přispěchala ihned na pomoc. Společně se životem protloukaly, jak nejlépe to šlo. Kdyby se znaly už v době, kdy Katku potkal onen incident s hlasy ve svém pokoji, tak by se o tom Janě určitě svěřila, a ta by jí – možná s obtížemi – uvěřila.

            „Honza je fajn kluk, ale na mě je moc velký šampónek,“ napsala Katka své kamarádce po ICQ a čekala na odpověď.

            Její pokoj teď vypadal jinak, než když jí bylo šest. Ze stěn zmizely plakáty koní a kreseb zvířat, které nahradily současné světové celebrity, ke kterým mladá generace dívek vzhlížela jako k bohům. Ale i zbytek vybavení pokoje byl jiný, modernější. V každém případě tu bylo o dost více elektroniky. Tranzistorovým rádiem počínaje, televizí a počítačem konče. Skříně byly mnohem prostornější, větší, vedené v pestřejších barvách, než kdysi. Prostě typický – netypický pokoj dospívající dívky.

            „Ale na té oslavě musí být. Bez něj by nebyla prča,“ dostala Katka záhy odpověď.

            Prudký ledový vítr, který bičoval zdejší krajinu, se opřel do oken a ke Katce dolehl zvuk meluzíny. Neměla ho nikdy moc ráda, připomínal jí něco, co raději chtěla nechat uzamčené kdesi v sobě. Na počítači si zapnula Eminema a naprosto uvolněná se do něj zaposlouchala.

            „A co třeba Robík? Tomu pošli pozvánku.“

            Na posteli začal zvonit mobil. Katka neváhala a okamžitě pro něj došla. Na displeji jasně svítilo „Neznámé číslo“.

            Kdo to u všech svatých je? Pomyslela si, dala si mobil k uchu a hovor přijala.

            „Pro-“

            „POJĎ SI HRÁÁÁÁT!“ zařvaly na ní dětské hlasy z mobilu takovou silou, že si ho musela dát dál od ucha, aby neohluchla. Zároveň jí po těle naskákala husí kůže a srdce se jí divoce rozbušilo. Nevěděla proč dostala takový strach, jisté však bylo, že jí to něco připomínalo něco podobného, co se jí už asi někdy stalo.

            „Kdo jste?“ promluvila po počátečním šoku opět do mobilu, ale ten byl hluchý. Na displeji se zračila úvodní stránka a po volajícím ani vidu, ani slechu. Úplně se ztratil. Dokonce i na výpisu volání nic nebylo. Po chvíli to Katka hodila za hlavu a opět zasedla před obrazovku počítače. Jana jí už stačila napsat dva vzkazy.

„Pozvánka odeslána,“ informoval první vzkaz. „Zrovna se bavím s jeho holkou. Pozvu jí taky. Stejně by přišli oba,“ psalo se v druhém.

Katka si je pozorně přečetla a začala odepisovat. „Jo, a když už jsi u toho, můžeš taky vzít i Andreu, víš přece…“ v tu chvíli všechna světla v místnosti pohasla a elektrické spotřebiče přestaly jít. Elektrický proud vypadnul.

„Doprdele!“ zakřičel z kuchyně Katčin otec, rozčílen, že neuvidí dnešní hokejový zápas. „Jdu se mrknout na pojistky,“ informoval svou rodinu.

„Kurva!“ ulevila si zas Katka a okamžitě začala psát SMS Janče. Uprostřed psaní jí však upoutal jakýsi podivný, tichý zvuk. Zprvu mu nevěnovala moc velkou pozornost, ale jak sílil, poznala, že jde snad o šumění vodopádů, alespoň k tomu zvuku se to dalo přirovnat. Opět dostala trochu strach, protože kde tady může slyšet vodopády? Po chvíli pak celou věc uzavřela tím, že půjde jen o zvuk meluzíny. Když už měla SMS téměř dopsanou, pocítila, že má nutkání odskočit si na toaletu. A ta potřeba se zvyšovala až neuvěřitelně rychle. Nezadala do mobilu ani celé telefonní číslo, když vystartovala přes kuchyň, koupelnu se starou toaletou do novější části domu. Tam stiskla kliku, ale dveře byly zamčené.

„Obsazeno,“ řekla jen její matka.

Katka věděla, že nemá smysl čekat a okamžitě se vydala na druhý záchod. S trochou síly otevřela staré dveře, za kterými byla stejně stará, malá, plísní, špínou a smradem specifická zašlá toaleta. Katka za sebou zabouchla dveře, sundala si kalhoty a kalhotky, na špinavé prkénko hodila pár toaletních papírů a usedla na něj. S úlevou v očích pohlédla na dveře před sebou, které zdobil kalendář otočený na únor minulého roku. Dala ho tam ještě její babička. Bylo to smutné, uvědomit si to, ale slzy už pro to neronila. Teď se pouze snažila vnímat tu úlevu, která se k ní dostavovala spolu s tím, jak z ní přebytečná tekutina vytékala ven.

Na dvou policích – každou měla Katka z jedné strany nad hlavou – se zračily dávno zapomenuté předměty, časopisy a cetky, které tu za dlouhé roky zůstaly a prach je přikryl jako nějaká peřina. Na pravé polici však dominoval jeden předmět, který se lišil od ostatních. Šlo o staré rádio, které používal ještě její děda, když byl naživu. Sám ho tehdy vyrobil a později ho sem umístil. Jenže po jeho smrti přestalo hrát a ani šikovnému elektrikáři se ho nepodařilo opravit. Tak tu tedy zůstalo, jako vše ostatní, ponecháno ve vlhku plísním, bakteriím, chladu a prachu.

Katka se zadívala do své levé ruky, kde stále třímala mobil. Nevěřícně zavrtěla hlavou a začala doťukávat číslo. Kdyby se v tu chvíli podívala nad sebe, všimla by si, že kolem malé stropní lampičky se dělá malá prasklina, ze které se pomalu vynořují a po stropě se jako hadi rozlézají krvavě zbarvené žilky, spíše připomínající kořínky stromů.

Konec první části.

Žádné komentáře