Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

Strašidelné povídky

"V domě je vrah!" - část druhá

Pomsta započala, ale i ta je vystavena zkoušce, když do plánů přichází živelná pohroma - povodeň. Kdo všechno přežije a kdo zaplatí životem? Finále katastrofického hororu začíná...

13.

 

Zatracení, lhářští šmejdi, Říkám si v duchu, když vycházím ze sklepení. Ti Ptáčkovi mi stěžují život, i když jsou svázaní. Už tak ho mám dost těžký.

Stoupám po schodech do patra a vykopávám dveře do dětského pokojíčku. Hlasitá rána oznamuje můj příchod.

„Vendy, zlatíčko, nemusíš se mě bát. To jsem já, tvůj hodný strejda Richard.“

Jediné, co mě vítá je otevřené okno a mokrá podlaha pod ním.

„Ty jsi ale chytrá holčička,“ usmívám se, protože vím, že mi kvůli rozvodněné říčce nikam neuteče. Díkybohu za ten déšť, co stále trvá.

Blesk mi ozařuje tvář a následuje hlasitý hrom. Nechce se mi jít jí hledat ven, mokrý jsem už dost. Tady jde však o víc, než jen o to, najít jednoho rozmazleného spratka. Martin Ptáček musí vidět, jak celá jeho rodina zemře. Otáčím se a vydávám se z pokoje pryč. Rychle sbíhám po schodech a skoro zakopávám o kus hadru, se kterým Martin předtím přikryl svého mrtvého psa. Toho je mi skutečně moc líto, ale stál mi v cestě.

Vstupuji do deště a po třech krocích se mé nohy zabořují pod vodní hladinu. Nejprve si říkám, že jde o kaluž, ale čím dál jdu, tím hlouběji se ocitám. Zastavuji a rozhlížím se kolem. S údivem zjišťuji, že zahradní plot je již napůl ponořený ve vodě a kolem mě plave spousta větví a klestí, které s sebou nese proud.

Z kůlny se najednou ozval hluk. Podíval jsem se tím směrem a zjistil, že si proud vody pohrává s jejími otevřenými dveřmi. Přitom, když jsem sem přišel, určitě byly zavřené. Rychlým krokem jsem zčeřil stoupající hladinu a přibližoval se k místu, kde určitě je či byla jejich druhá dcera.

„Vendy? Neboj se, to jsem jen já. Přišel jsem vás zachránit před povodní,“ obcházím po kola zatopené Martinovo auto. „Posílá mě maminka a tatínek.“ Pomalu otevírám dveře a v tu chvíli proti mně plave skupinka potkanů. Skoro šokem padám do vody, ale dveře mě díkybohu udržují na nohou. Uvnitř kůlny panuje až chorobný pořádek. Všechno je srovnané a připravené k použití. Nebýt té vody, která vzedmula několik koberců, asi bych se nad tou čistotou rozplýval víc. Už se chci otočit, když v tom spatřuji na stěně pověšenou ruční pilu. Okamžitě se k ní vydávám a přivlastňuji si jí. Do nohy mi v tu chvíli naráží kus nějakého předmětu. Nejprve si myslím, že jde o krysu či potkana, ale jedná se o zarámovanou fotografii. Zvedám jí ke svým očím, abych na ní mohl vidět smějící se rodinu, co objímá psa, kterého jsem dneska odpravil na onen svět. V tu chvíli se mi vybavuje Martin Ptáček, jak přikrývá Baxovo zakrvácené tělo. Už jsem fotografii pokládal, když jsem se zasekl a výraz ve tváři se změnil v šok.

„Ty jeden senilní debile!“ říkám si pro sebe. „Proč mi to nedošlo dřív? Ten pitomej kus hadru!“ Skoro jsem se o něj zabil a vůbec mi nepřišlo divný, proč je několik metrů od toho čokla. Ta holka není venku, je uvnitř v domě. Ale proč?

Proč by se malá holka vracela do domu? No přemýšlej, říkám si. Je odříznutá od světa a nikam nemůže. Co je tedy pro ní logické? A odpovědí mi bylo, vysvobození svých rodičů.

Okamžitě jsem se rozběhl do nitra domu, dříve, než se tomu malému spratkovi podaří zničit vše, co jsem celé měsíce plánoval.

 

 

14.

 

Neustávající průtrž sužuje celou Moravu. Vilém Dlouhý, policista, kterému do důchodu zbývají pouhé dva roky, dostal za úkol odtáhnout nepojízdný kamion. Dané vozidlo uvízlo na mostě, který díky stoupající hladině hrozil zřícením. A aby toho nebylo málo, tak vše stěžoval několika tunový náklad poražených stromů.

„Přivažte ta lana pořádně,“ dával Vilém rozkazy svým dvěma kolegům a řidičovi náklaďáku.

„Viléme, my už to skoro máme, ale kde je sakra ten traktor?“

Už se chystal vytáhnout vysílačku, když v dálce, za hustým šumem padajícího deště a hukotu rozvodněné říčky, uslyšel jasný zvuk motoru traktoru, doprovázený policejním autem.

„No to to trvalo,“ zaradoval se, když uviděl dva kotouče světel, postupně ozařující temnou krajinu kolem.

Hlasité, duté rány mírně otřásly mostem, na kterém se nacházelo nepojízdné, nákladní auto. Řidič pohlédl přes okraj dřevěného mostu a s hrůzou zjistil, že voda už je tak vysoko, že se do mostní konstrukce, krom proudu, opírají i tuny naplavenin.

„To není dobré. To vůbec není dobré,“ řekl si pod svým promočeným plnovousem a okamžitě spěchal tuto informaci předat nejbližšímu policistovi. Ten se okamžitě, na vlastní oči přesvědčil sám a následně se rozeběhl proti zastavujícímu traktoru, aby k němu přivázal lana, která pomohou kamion odtáhnout.

„Tak a teď to opatrně rozjeďte, ale jen skutečně zlehounka, aby se nám ta lana nepřetrhla. Jiná nemáme,“ upozorňoval Vilém řidiče traktoru. Byl to zemědělec z blízké vsi.

Traktor se pomaličku rozjel – couval. Lano se začalo napínat. Vilém stál se svým kolegou na mostě v bezpečné vzdálenosti, kdyby došlo k jeho přetržení. Druhý jeho spolupracovník byl mezitím na sedadle spolujezdce kamiónu a pomáhal řidiči dostat se z této situace.

Světla nákladního auta se rozsvítila a ozářila lano, které se napnulo a na malou chvíli traktor zastavilo. Tomu se naprázdno protočila kola a poté s mírným škubnutím se celá ta masa dala i s nákladem dřeva do pohybu.

Vilém se zaradoval. I jeho kolega. Konečně budou moci nasednout do svých aut a zamířit ke svým rodinám. Vždyť už ve službě byli více, jak dvanáct hodin.

Najednou se úsměv z úst Vilémova kolegy vytratil. Zůstal němě zírat, kamsi na proud řeky.

„Viléme, okamžitě zdrhej, je-li ti život milý.“

Vilém pohlédl s baterkou v ruce na řeku a nevěřil vlastním očím. Korytem se hnala přívalová vlna, která s sebou nesla vše, co jí přišlo do cesty. Bylo jisté, že tohle dobře nedopadne. Co nejrychleji se vrhl na kamion a zabušil na okno spolujezdce. Jeho kolega se na něj otočil a v tu ránu všechno pochopil. Druhý policista mezitím mával na traktoristu, aby zastavil. Netušil však, že se ocitl až moc blízko napnutému lanu. Ozvalo se hlasité zaprasknutí a zasvištění, jako když praskne tlustá vrstva ledu. Utržený konec lana srazil Vilémova kolegu s jekotem k zemi. Na to se zpřetrhala zbylá lana, která se zaryla do trávníků a kaluží. Kusy zeminy a bahnité vody protnuly vzduch a rozprskly se po blízkém okolí.

„Honzo!“ zakřičel Vilém na svého padlého kolegu. Okamžitě k němu přiběhl. V tu chvíli ucítil pod nohama hlasité zapraskání a celá konstrukce mostu se nahnula na levou stranu. Řidič kamionu i policista, co vedle něho seděl, padli na zem. Zadní strana kamionu se dala do mírného skluzu.

„Hned tě odsud dostanu, kamaráde,“ táhl Vilém několik posledních metrů svého raněného kolegu. To už k němu ale přiběhl traktorista, který mu pomohl. Kousek od nich se po čtyřech plazila dvojice, která před chvíli seděla v havarovaném voze. Hlasité úpění rozpadajících se nosných pilířů a betonové silnice dávalo na vědomí, že brzy bude levý a pravý břeh rozdělen.

Další hlasité zapraskání se pro změnu ozvalo z lesa a na nakloněný most dopadl mohutný smrk. Jeho špička se přelomila o jeho zábradlí a koruna dopadla na střechu nákladního auta. Boční i čelní okno pod vahou prasklo a sklo se roztříštilo po mokrém betonu.

Zadní kola nákladního vozu pohltil příval vody, přelévající se přes zdvižený okraj mostu. O ten se více a více opíraly kmeny padlých stromů, větve a plavoucí trosky.

Vilém raněného kolegu konečně za pomoci traktoristy dostal do bezpečí. A poté, co se z nebezpečí dostal i druhý jeho kolega s řidičem kamionu, okamžitě běžel do vysílačky zavolat pro záchranku.

Most se ještě více naklonil na bok a zadní strana náklaďáku se začala obracet. Kola se z jedné strany zvedla nad zpěněnou hladinu. Řetězy zpevňující kmeny stromů, povolily a ty jeden za druhým mizely v rozbouřené hladině rozvodněného toku. Poté se celý kamion obrátil na bok a zmizel ve vodě.

Vilém tomu nevěnoval žádnou pozornost. Jediné, co ho teď zajímalo bylo zdraví jeho kolegy.

„Panebože, to jsme měli jen tak, tak,“ popadával dech řidič zmizelého náklaďáku.

„Tohle, až budu vyprávět dětem, neuvěří mi,“ podotkl traktorista a poplácal druhého řidiče po zádech.

Za jasného blesknutí a ohlušujícího hromobití, se most rozpůlil ve dví a zcela se ztratil pod stále stoupající hladinou řeky.

Kmeny stromů, které spadly z korby nákladního auta teď putují rozvodněnou říčkou jako mohutná beranidla proti hradební bráně. Vše, co jim stojí v cestě nemilosrdně smetou. A jednou z těchto věcí je i rodinný dům rodiny Ptáčků, kde se zrovna rozhoduje o životě a smrti této rodiny. Právě v tuto chvíli začala rychle stoupající hladina zaplavovat celé přízemí domu.

To, co považoval Martin Ptáček za nereálné, se stalo skutečností. A mělo být ještě hůř.

 

 

15.

 

Můj vzlyk ustal. Nahradil ho vztek. Začal jsem s sebou mocně cloumat, třít se o mokrou zeď a dřevěné schody. Došlo mi, že pokud se odtud nedostanu, čeká mojí rodinu něco moc ošklivého.

„Co to děláš? Nech toho,“ vyděsila se má žena při pohledu na mě. „Děsíš Aničku,“ snažila se přehlušit její sílící vzlykání.

„Snažím se sakra odsud dostat. Pokud se mi podaří z těch pout vyvléct, budeme mít mnohem větší šanci proti tomu hajzlovi, než když budu mít svázané ruce.

Tu ale mé uši slyší blížící se kroky. Okamžitě se narovnávám a s lokty pod vodou se nadále snažím dostat ze sevření pout. Cítím, jak se ve vodě stává mé zápěstí pohyblivější.

Dveře se otevírají a dovnitř nakukuje známá tvář.

„Vendy!“ Nikola téměř zakřičí na svojí dcerku. Ta neváhá a s malým nožíkem v ruce se okamžitě vrhá ke mně. Skrz napuchlý obličej jí skoro nevidím.

„Panebože, tatí. Co ti to udělal?“ stéká jí slza po tváři, když mě vidí.

„Proč jsi neutekla?“ ptám se pro změnu já.

„Cesta je zatopená. Tam, kde by měl být most, nic není. Tak jsem zašla do kůlny a ze zásuvky vzala jeden z tvých nožů. Řekla jsem si, že vám pomůžu.“

„Nikdy jsem si ségro nemyslela, že tě tak ráda uvidím,“ poprvé po dlouhé době se Anička usmála. Já její radost však nesdílel. Na našem pozemku se potuloval vrah, co se každou chvíli vrátí. Do té doby se tu někde musíme schovat.

Pouta na nohou i rukou povolila, a než jsem se nadál, Vendy už přeřezávala provazy mamince a sestře. Nikol okamžitě popadla své dcery a pomohla vstát i mě. Zřejmě jsem měl otřes mozku a prokopnutý ušní bubínek, neboť mi dělalo problém udržet rovnováhu.

Co nejrychleji jsem se za pomoci své rodiny vyškrábal ze sklepa do obytné části domu, kterou již též pomalu začínala zatápět voda.

„Tak a teď mě dobře poslouchejte: ten bastard neví, že jsme pryč. Toho hodlám využít. Co nejrychleji se běžte schovat do koupelny, a až on přijde dovnitř a zamíří do sklepení, přepadnu ho a pokusím se ho tam uvěznit.“

„Sám to nedokážeš,“ třásla se strachy má žena a na Aničce bylo opět vidět, že má slzy na krajíčku. Došlo jí, že to zlo neskončilo.

„Maminko, všude je tady plno vody. A já se vody bojím,“ pevně se nejmladší dcerka držela své matky.

„Tatí, pomůžu ti.“

„Ne Vendy! Musíš pomoct mamince a sestře. Běžte okamžitě do koupelny a hned jen, co uslyšíte hluk, zmizte oknem ven a jděte do kůlny. Ve staré almaře po babičce je nafukovací člun. Co nejrychleji ho někde v bezpečí nafoukněte a do té doby vás najdu.“

„Vážně se ti nic nestane, zlato?“ třese se má žena.

„Ne, a už vypadněte!“

„Počkej!“ zarazila mě Nikol a několika čvachtavými kroky přešla za kuchyňskou linku, odkud vzala sadu nožů. Jeden mi dala, druhý Vendy a třetí si nechala pro sebe.

„Tady máš zlato. Možná se ti bude hodit.“ A poté mi dala jeden z nejsladších polibků, které jsem za dob, co jsme manželé, dostal. Jednou rukou popadla Vendy, která se mě se slzami chystala obejmout a zmizela v koupelně, zatímco já se schoval v šatníku u vchodu do sklepa a čekal, až se objeví náš věznitel.

Nečekal jsem dlouho. Krátce na to jsem z kůlny uslyšel nadávky, po nichž následovaly kroky čeřící vodní hladinu. Richard Jarský se přibližoval. Zatajil jsem dech a připravil se na souboj, ve kterém jde o to nejcennější, co mám. Svou rodinu.

 

 

16.

 

Vchodové dveře se rozlétly a má maličkost vlétla do nitra domu. V předsíni jsem se zastavil a pohlédl na deku, se kterou byl ještě před chvílí přikryt Bax. Jeho tělo leželo v centimetrové vrstvě vody, která rychle stoupala.

„Modlete se, abyste tam byli, protože pokud ne, pak…“ zasekl jsem se. Chtěl jsem říci něco horšího, než mám pro ně připraveno, ale nenapadlo mě nic. Ani žádná konkrétní lež. Zanechal jsem planá slova nedořečena a přiblížil se k zavřeným dveřím. Snad se tam rodinka Ptáčků během mé nepřítomnosti neutopila. To by mě velice rozzlobilo. Vzal jsem za kliku a se vzdalujícím se hromobitím, které označovalo odcházející bouřku, dveře otevřel.

Okamžitě mi došlo, že sklep je prázdný. Jediné, co místnost obývalo, bylo pár mrtvých krys, které plavaly na povrchu kalné hladiny.

„Do prdele!“ zaklel jsem a v tu chvíli se za mnou ozval jekot. Otočil jsem se a spatřil shrbenou postavu s opuchlým obličejem, jak se na mě vrhá ze skříně s nožem v ruce.

„Tady máš ty hajzle!“ cítím ostrou bolest, která mi projíždí levým bokem, kudy proniká nůž do těla.

Odstrkávám Martina od sebe a okamžitě se po něm chci vrhnout a zmlátit ho do bezvědomí. Jenže samou bolestí se mi podlamují nohy a jediné, co ještě zvládnu je chytit se poraněného místa a vyndat z něj čepel.

„Takže vy na mě s nožem na ryby?“ třesou se mi ruce a adrenalin v krvi dosahuje svého vrcholu. „Tohle jste pro vaši rodinu neměl dělat!“ skáču po Martinovi s úmyslem zabodnout mu nůž do nejcitlivějších partií. Ten padá k zemi, přímo pod mé nohy.

„Mojí r-rodinu si neber do huby!“ říká ten, který mi tolik ublížil.

„Nikdy bych si vaši rodinu nebral do huby, kdybyste nevzal život té mé. Za tuhle vaši akcičku budete vykastrován!“ a s co největším úsměvem nůž přibližuji k jeho varlatům, zatímco on se pod mýma nohama snaží vzdorovat.

Už jenom pár centimetrů. Jenom kousíček od místa, kdy zaslechnu onen líbezný nářek bolestí z toho, že jednoho nezkrotného hřebce zbavím jeho hrdosti. Měl jsem to udělat už dávno.

„Řekněte sbohem svému nádobíčku,“ vyceňuji zuby díky vyvinuté síle. Přetahovací souboj o nůž ale jasně vyhrávám.

V tuto nejlepší chvíli najednou vidím černou, oválnou věc, jak mě obrovskou rychlostí zasahuje do hlavy. Všechno se v tu chvíli na okamžik rozsvítí a poté setmí. Tupá bolest se mi rozeznívá jako zvon po celém čele, až k páteři a já ztrácím sílu i kontrolu nad tělem. Přepadám na záda, která dopadají na dřevěné, sklepní schody, ze kterých se kutálím do kalné vodní hladiny. Okamžitě vdechuji několik jejích doušků. Než ji však začnu vykašlávat, slyším, jak se vchodové dveře do předsíně zabouchávají a já jsem tak zde uvězněn, nemoci vykonat svoji pomstu.

Tohle není snad ani možný. Tolik plánování. Tolik příprav. A k ničemu?

Přepadá mě obrovská zuřivost a spolu s ní i smutek, že jsem svou rodinu nedokázal pomstít. Že jsem jí zklamal.

Prohrál jsem.

 

 

17.

 

Konečně! Konečně ta tíha strachu, stresu a duševní bolesti alespoň trochu opadla. A vůbec jsem se nezlobil na Vendy, že utekla od mámy, popadla pánvičku a Richarda Jarského srazila tam, odkud nám neublíží.

Okamžitě jsem zatarasil dveře skříní a Vendy objal.

„Děkuju ti zlato,“ zvedl jsem ji a cítil, jak ona objala mě a rozplakala se. Pánvička, kterou doteď držela v ruce, dopadla na zem a rozstříkla do okolí kalnou vodu.

„Nemohla jsem tě opustit tatínku. Nemohla,“ brečela.

„Já vím, zlato. Já vím.“

„Ty jeden zatracenej bastarde! Dostanu vás všechny!“ ozvalo se bušení na dveře. „Jestli si myslíš, že mě to zastaví, tak jsi na omylu! Za to mi ještě zaplatíš!“

„Pojď Vendy, půjdeme za maminkou.“ Sotva jsem ale udělal krok, už mě objímala má žena. Zůstala schovaná v koupelně, a když věděla, že je po všem, okamžitě se i s Aničkou rozeběhla za mnou.

„Jsem tak ráda, že ti nic není.“

„Já taky. Ale ještě nemáme vyhráno. Musíme se odsud dostat.“

„Aničko, teď půjdeme ven. Zavři oči jo? Neboj se, nepustím tě. Budu tě pořád držet. I kdybych měla s tebou plavat,“ uklidňovala ji Nikol.

„Já se bojím mami.“

„Neboj se. Půjdeme všichni s tebou,“ řekl jsem jí slova, která na ni udělala výrazný dojem.

Otevřeli jsme vchodové dveře a podívali se do slábnoucího, ale stále hustého deště. Kdesi za kopci se jasně blýskalo, ale hřmění ustalo. Bouře odcházela. Panebože, dej, ať tohle celé dobře skončí, pomýšlím si, když vidím z vodní hladiny čouhat jen necelou polovinu auta.

„Teď Aničko slezeme z verandy a možná budeme muset i plavat. Neboj se.“

„Ten hukot vody mě děsí, maminko.“

„Já vím Ani,“ pořád na ni mluví a já s úžasem zírám na kolem proplouvající smrk, který s sebou strhává zbytky našeho oplocení.

Pomalu se v silném proudu dostáváme do kůlny. Spousta věcí v ní plave, jiné jsou rozházené a dřevěný nábytek, vznášející se na hladině, do sebe naráží jako kulečníkové koule. Skříň, ve které je nafukovací člun stále stojí na svém místě. Okamžitě ji otevírám a potřebnou věc vytahuji. Pouštím se do jejího nafukování, zatímco Nikol nadále mluví na Aničku. Vendy okamžitě vytuší, co je potřeba udělat a jde mi pomoci. Bože, jak já jsem na svou dcerku hrdý!

Tu se při nafukování náhle zastaví.

„Tatí? Slyšíš to?“

Přestanu nafukovat a zaposlouchám se též. Avšak krom hučení povodně nic nebezpečného neslyším. „To se ti asi jen něco zdálo.“

„Ne, nezdálo,“ trvala si na svém, pustila napůl nafouknutý člun a šla se podívat ven z blízkého okna.

„Tatí! Řítí se na nás obří vlna!“ křičí informaci, které se mi nechce věřit. Zadívám se tedy do deštivé temnoty venku a ihned mi dojde, že má pravdu. S nafukováním je konec.

„Okamžitě do domu. Musíme se co nejdříve dostat do horního patra!“

Anička se rozbrečela. Nikol neváhala a okamžitě se rozeběhla zpět do našeho domu. V tu chvíli byla vlna necelých dvě stě metrů od nás.

„Běž! Běž!“ řvu na Vendy a popoháním jí kupředu. Kdesi vlevo od mé maličkosti slyším lámání dřeva, jak zpěněná vodní stěna strhává slabé stromy.

„Už jen pár metrů a jsme tam,“ křičím, když stoupáme do schodů na verandu a ve stejnou chvíli vlna zasahuje zadní stěnu naší kůlny. Okna se tříští a kvanta vody se hrnou dovnitř. Stůl, kde byla fotografie s mojí rodinou je odhozen na mohutnou skříň. Ta se převrací a pohřbívá pod sebou napůl nafouknutý člun, který v ní byl ještě před chvílí uskladněn.

Rozrážíme dveře do předsíně a běžíme ke schodišti, když tu se celý barák otřese v základech. Okna v koupelně se rozlétají na kusy a nábytek přikrývá stěna zpěněné vody. Jasně cítím, jak dřevěné základy domu skřípou a vržou.

Nikol s Aničkou dosahují horního patra, když tu se proud opře do schodiště, které nevydrží nápor a s praskotem se hroutí i s Vendy a mnou.

Mezitím zpěněná voda smetává z linky skleněné zavářkové sklenice. V pokoji se převrací dřevěný stolek, na němž mám rozečtenou svoji knihu. Stejně tak se děje i se stolkem s televizí. S rachotem dopadá do vody a její obrazovka se rozlamuje na dva kusy.

„Vendy! Vendy! Kde jsi?“ hledám jí v troskách zhrouceného schodiště, po pás ve vodě, která neuvěřitelně rychle stoupá.

„Tady!“ má sotva hlavu nad vodou. Jeden trám jí zaklínil nohu tak, že se nemohla ani pohnout. Z obličeje jí teče krev a mává na mě prázdnýma rukama. „Uvěznilo mě to.“

„Hned tě odtamtud dostanu,“ a v duchu si pomyslím, že už to horší být ani nemůže. V tu chvíli se část dřevěné zdi boří pod silou, která její trosky rozmetává po celé místnosti. Divím se, co to je, ale ihned mi to dojde. Silný proud k nám zanesl pokácené a opracované kmeny stromů, které teď jako beranidla prorážejí náš dřevený dům a vjíždějí do něj jako horký nůž do másla.

První kmen projíždí koupelnou. Ničí vanu na keramické střepy a skrze druhou, vnitřní stěnu se dostává až do kuchyně, kde zasahuje polici s pokojovými kytkami. Za hlasitého praskání police přepadává na gauč, na který jsem tak rád sedával. Květníky s kytkami dopadají na něj i do vody okolo. Následně je sám gauč dřevěnou kládou nesen několik metrů, než se úplně zastaví.

Popadám kus trámu a vší silou ho zvedám. Díkybohu, není zas až tak těžký, takže Vendy poraněnou nohu lehce vyndává ven. V tom ale slyším dvě rány, kdy další klády dělají nové díry do milovaného domu.

Spodní část mé knihovny se doslova rozpadne, když skrz ní projede šedesátiletý strom. Knihy se hroutí do vodní hladiny, stejně tak rodinné fotografie, které byly poskládané v horní polici.

Třetí kmen, který pamatuje ještě mého pradědečka mě zasahuje do nohou a nabírá na sebe. Bolest, kterou v tu chvíli cítím se slovy nedá popsat. Okamžitě se kmene pouštím, než se tvrdě zastaví o naši kuchyňskou linku, která v tom okamžiku skončí na několik kusů pod hladinou vody. Chvíli mi trvá, než se opět zorientuji, ale i tak je mi jasné, že s chůzí to teď budu mít opravdu těžké.

Kolem mě proplouvá mrtvé tělo Baxe, které se zády otírá o kůru opracovaného stromu. Už se na něj nedívám se slzami v očích jako na milujícího člena rodiny, ale jako na zvíře, které zemřelo kdysi dávno a patřilo do úplně jiného života. Takového, kde jsem nemusel bojovat o svůj život.

Mé přemýšlení mi přeruší manželčin křik. V tu chvíli další kmen stromu proráží do koupelny, ničí toaletu a pokračuje závratnou rychlostí hlouběji do našeho domu. Blíže a blíže ke mně.

 

 

18.

 

            „Ty jeden zatracenej bastarde! Dostanu vás všechny!“ mlátím na dveře, které skýtají jedinou možnost, jak se odsud dostat. „Jestli si myslíš, že mě to zastaví, tak jsi na omylu. Za to mi ještě zaplatíš!“ pumpuje mnou zuřivost. Po chvilce mi dochází, že to nemá smysl a můj plán na pomstu se definitivně hroutí. Prohrál jsem. Z boku krvácím v důsledku dobře mířené rány nožem a svá záda, díky pádu na schody, jen stěží ohýbám.

Všechnu zlobu házím za hlavu a sedám si na schody, po kterých stéká voda jenž se hromadí v přízemí.

„Měl jsem je hned zabít. Bez keců,“ zpytuji svědomí. Zároveň si říkám, jak mě po smrti má rodina na onom světě vlastně přijme? Nesplnil jsem slib, který jsem jim dal a určitě se teď na mě zlobí. Cítím to.

„Ale proto se na tebe nezlobíme,“ zjevuje se přede mnou má zesnulá žena, sedící na kusu plovoucího nábytku a na klíně třímá našeho synka. „Proč? Proč tohle děláš?“ říká mi tím svým milovaným hlasem, který jsem tak strašně miloval. Hlasem, který je výplodem mého churavého mozku, protože ten milovaný hlas už jinak ani nemůžu slyšet.

„Dělám to, abych vás pomstil.“

„Za nehodu, na jejíž vině neseš stejný podíl jako ten, komu patří tento dům.“

„NE! To není pravda! Vždycky jsem tou zatáčkou takhle jezdíval. To on kdyby tak nejel, ty bys žila, i náš syn.“

„Ach Richarde. Ubohý Richarde. Co se to s tebou stalo?“ oči mé ženy byly mokré od slz.

„Co? Co by se mělo se mnou stát? Já jsem pořád stejný.“

„Podívej tatínku, co mám,“ ukazuje mi můj syn nákladní auto, které ve chvíli havárie měl u sebe.

„Já si vzala hodného, starostlivého, přátelského a vtipného muže. Ne vraha. Copak bych tohle za svého života chtěla? Vraždit? Mstít se? Copak jsi neznal svou ženu?“

Byl jsem bezradný. Tahle otázka mě od její smrti nenapadla. Co by chtěla? Vždy jsem byl přesvědčen, že pomstu, protože mi to přišlo jako nejlepší řešení. Ale jaká je pravda?

„Já znám svou ženu. A ta by chtěla, abych se měl co nejlépe. A tento bod dosáhnu adekvátní pomstou.“

„Ne. Ne, můj muži. To ty si přeješ pomstu. Je sice pravda, že chci, aby ses měl co nejlépe, ale ne formou ničení životů jiných. Už tak toho bylo zmařeno dost. Pokud sis toho nevšiml, tak ten, po kterém jdeš je od té doby závislý na lécích proti depresi.“

Chci jí na to odpovědět a dát i za pravdu, ale v tu chvíli cítím, jak se celá budova mohutně otřásá, až se dřevěné trámy nad mojí hlavou lámou.

„Miriam, já…“ otáčím se k místu, kde jsem ještě před okamžikem viděl sedět svou ženu se synem, ale to je už prázdné.

V tom praskají malá sklepní okénka a dovnitř se hrne obrovský příval vody, který ihned vzdouvá hladinu, až nad schůdky.

„Takže tohle je můj konec?“ říkám si s naprostým klidem. „Takhle mám zemřít?“

Voda rychle stoupá a dosahuje skoro až ke stropu. Nesnažím se nijak bránit a zachránit si život. Jsem plně připraven zemřít.

Domem otřásají další rány. Kdesi, za sklepními dveřmi slyším křik a hroutící se nábytek. Nevím jaké tam panuje peklo, ale dokáži si to živě představit. Když už jsem je nedokázal zabít já, pak se o totéž, mnohem účinněji pokusí přírodní živel.

No nic. Užij si Richarde poslední nádechy na tomto světě, který rychle opustíš. Jen bože dej, aby mě má žena a syn na druhém břehu přivítali s láskou a radostí, jako za našeho společného života.

Obrovská rána ohlušuje moje uši a zatarasené dveře se i s kusem zdi probourávají do nitra sklepení. Za nimi se na mé břicho hrne obrovský kus označené klády stromu. Vší mrštností, která mi ještě zbývá se jí vyhýbám. Bezpochyby by z mého žaludku udělala paštiku. Mohutný kus dřeva pokračuje dál ve své jízdě a zastavuje se až o zeď, na druhé konci místnosti.

„Svoboda,“ říkám si, když vidím průchod do předsíně. Ale nevidím to už jako předtím, kdy jsem se snažil zabít Martina Ptáčka a jeho rodinu. Teď, při pohledu do nitra poničeného domu vidím možnost, jak se odsud dostat, nebo pomoct těm, kterým jsem chtěl ublížit a vykonat alespoň jeden dobrý skutek za mnoho těch špatných.

Už se nadechuji, abych podplaval kus klády, která stojí mezi sklepem a předsíní, když v tom opět slyším ten nebeský hlas mé ženy. Tentokrát mnohem více vážnější, až zlý.

„Nezapomeň na svůj slib.“

Okamžitě vydechuji vzduch, co jsem nasál. „Co?“ vidím jí vedle mě stát se zrakem upřeným na mě.

„Zabij je! Zabij je všechny!“

„Ale, vždyť jsi před chvílí říkala…“

„Vyser se na to, co jsem říkala! Kdyby nebylo jich a hlavně toho Martina, který ke všemu za jízdy volal, mohlo vše proběhnout tak jako vždycky. Zostudil jméno tvé i mé u soudu a hraje si na ublíženého. Akorát těží z tragédie, která tě postihla.“

Ano, tohle je moje žena, bleskne mi hlavou. Jiný hlásek oponuje, podle čeho to tak poznávám? Odpověď je jednoduchá: větší část mé maličkosti si přeje a touží, aby toto bylo její přání.

„Mám je tedy zabít?“ ptám se a toužím po vyřčení onoho souhlasného slova.

„ANO! A nepárej se s nimi. Vezmi to tentokrát hodně rychle!“ usmívá se a mizí.

„Tak se rodino Ptáčkova připrav na druhé kolo. A věz ženo moje i synu, že vás tentokrát nezklamu.“ Nadechuji se a nořím pod kalnou hladinu. Jsem opět v předsíni a vracím se do hry.

Vrah v domě je zpátky ve hře. Ta myšlenka mě rozveseluje jako dlouho nic jiného.

 

 

19.

 

„Tak se vytáhni!“ syčím bolestí na Vendy, která mi stojí na ramennou. Má záda i zlomená klíční kost doslova řve bolestí. Mám co dělat, abych neomdlel. Vendy se zachytává své matky, která jí pomáhá vyšplhat se do patra.

Domem otřásá další náraz. Stěny se pod jeho tíhou chvějí a místy padá omítka. Voda mi už stoupla až ke krku.

„Tak pojď zlato. Chytíme tě tu a vytáhneme.“

Já ale nemohl ani odpovědět, natož se rukama natáhnout k nim. Bolest těla byla prostě příliš velká.

„To nemá smysl, tahat mě nahoru. Počkáme, až stoupne hladina, a pak se k vám dostanu sám,“ mluvila ze mě zoufalost.

„Co to meleš za hlouposti? Okamžitě natáhni ruce!“

„Nemůžu! Bolestí skoro nedýchám. Ten idiot mě skoro zabil, tak se nediv, že tohle prostě nedokážu.“

„Proč jsi to neřekl hned?“ vykulila má žena oči. „Vendy, dojdi pro nějaký kabel či šňůru. Tatínka hold budeme muset dostat sem jinak. V té vodě nemůže zůstat.“

Vendy ihned uposlechla a zmizela v naší ložnici.

„Neboj, bude to v pořádku, zlato.“

„Jasný, že to bude v pořádku,“ ozývá se kus ode mě muž, co se právě vynořil z vodní hladiny.

„Jak si se…“ nevěřím svým očím, když toho bastarda vidím.

„Osud tomu tak chtěl pane Ptáčku, abych své dílo dokonal. To má žena poslala z onoho světa ten kmen, aby mi uvolnil cestu a já tak vše mohl dokončit. A nebojte, za vaši bojovnost to bude rychlý konec. S vámi se všemi.“ Z vody se vynořila jeho ruka, která svírala kus střepu z rozbité zavářkové lahve. Pomalu se začal proti proudu probojovávat skrz trosky, až ke mně.

„Nech ho být! Nech být nás všechny!“ házela po něm moje žena věci, které našla kolem sebe. Anička se opět dala do breku. To vše ale bylo náhle utišeno blížícím se hukotem.

Odkudsi z dálky k nám voda nesla obrovský kus kovu, který při nárazu vyvolával hluboké, tlumené rány.

Vendy se objevila bílá jako stěna. V ruce držela lampičku s elektrickým kabelem. Při pohledu na ní se zastavil i Richard a čekal, co řekne.

„Mami, tatí,“ polkla hořkou slinu. „Na náš barák se řítí nákladní auto.“

Šlo nepochybně o vůz, který převážel dřevěné klády, které udělaly z našeho domu ementál.

„Skvělé! Než sem ale dorazí, zabiji vlastnoručně alespoň vás.“

„Holky! Okamžitě běžte na střechu! Musíte odsud pryč.“

Zvuk blížícího se vozu byl hlasitější a hlasitější. Moje rodina mě okamžitě poslechla. Já popadl plovoucí židli a připravil se na boj. Tělem mi opět koloval adrenalin a veškerá má bolest ustoupila do pozadí.

„Tak pojď. Ukončíme to. Je mi moc líto tvé rodiny, ale prostě se to stalo.“

„Neberte si do huby mojí rodinu. Akorát jí kazíte,“ švihl rukou, která minula můj krk o dobrých deset centimetrů.

Využil jsem situace a hodil po tom bastardovi židli. Rozpadla se o jeho hlavu a odhodila ho o několik metrů dál.

Hřmot unášeného vozidla, se kterým si pohrávala voda, už byl neuvěřitelně blízko. Do pár vteřin jsem očekával náraz. Ve vodě jsem už pomalu nemohl stačit a podlaha patra byla na dosah ruky. Vyhoupnul jsem se na kládu, která byla zaseklá o zeď, v místě, kde dříve stála má knihovna a vyhoupl se na ní.

„Mě neutečete, vrahu!“ křikl Richard a odhodil kus zničené židle k mým nohám. „V téhle situaci nemůžete ani nikam utéct.“

„Na kládě jsem se napřímil, a rukama zachytil o dřevěné zábradlí. Opět mnou prostoupila mocná bolest. Zatnul jsem však všechny zuby a vší silou se vyšplhal vzhůru. Zcela vyčerpán jsem dopadl na podlahu prvního patra. V tu chvíli zvuk namáhané ocele vyvrcholil a nákladní auto narazilo bokem do našeho domu. Ten se naklonil a za hlasitého praskotu byl doslova vyhozen ze svých základů. Obrazy se otřásly, rozhoupaly a jeden po druhém popadaly na zem.

Podlaha, na které jsem ležel se rozhoupala a zábradlí se částečně zhroutilo do studené vody, přímo na Richarda. Na hlavu mi padala omítka a všude, kam až moje oko dohlédlo se dělaly na stěnách i stropu velké praskliny.

Zvuk kovu utichl a nahradilo ho tlumené skřípání dřeva, doprovázeného vrzáním a otřásáním celé stavby. To trochu přehlušoval řev Aničky, která panicky odmítala vylézt na střechu.

Za hlasitého praskání se propadla podlaha v naší ložnici a manželská postel se zřítila o patro níž. V té chvíli se vše mohutně zhouplo a onen hukot ustal. Sebral jsem veškerou odvahu a postavil jsem se na nohy. Po Richardovi nebylo ani stopy, zato voda, která před chvílí dosahovala výše mých ramen, nyní velice rychle stoupala k mé maličkosti.

Alespoň, že je ticho, pomyslel jsem si. V tu chvíli mě ale zarazilo, že ono houpání neustává. Podíval jsem se tedy z popraskaného okna a spatřil něco neuvěřitelného. Náraz a síla vody nás vytrhly ze základů a proud unášel korytem – nyní mohutné řeky – dolu k městu.

„To je noční můra,“ zakroutil jsem hlavou a okamžitě se vydal za svou rodinou.

Náš dům se stal plovoucím houseboatem, který s jistotou jde ke dnu jako Titanic.

 

 

20.

 

Policistka, Eva Tomanová, byla zrovna se svým kolegou, Jaroslavem Bártou, napůl cesty do města, kde panovalo boží dopuštění. Rychle se rozvodňující řeka již do svých útrob schramstla na třicet stavení. V těch ostatních probíhala hromadná evakuace za pomoci hasičů a dobrovolníků.

S protipovodňovými hrázemi a pytli s pískem si nikdo nelámal hlavu. Vše přišlo tak rychle, že ani největší pesimisté neočekávali takovou tragédii.

„Neprší. Konečně!“ zajásala Eva, zatímco se Jaroslav věnoval řízení.

„Doufejme už jen, že to vše brzy skončí. Jsem utahaný jako pes,“ vypnul stěrače, které bez přestání několik hodin pracovaly.

„Taky se už těším na klid,“ povzdechla si Eva a zahleděla se na rozvodněnou řeku po své levici. Plavaly v ní stromy, větve, listy, mrtvá zvířata i odpadky.

„Vyrůstám vedle téhle řeky už dobrých čtyřicet let,“ hovořil za hukotu majáků Jaroslav k Evě. „Ale takovouhle povodeň si určitě ani dědeček nepamatuje.“

„Jo, přišla vážně nečekaně. Snad ten stařec, na kterého spadl strom bude jediná oběť.“

„Doufejme, Evo. Doufejme.“

Z vysílačky se ozval hlas, který žádal jejich přítomnost u domu na okraji města, kde došlo k rabování. Se slovy, že tam dorazí do tří minut, Jaroslav zrychlil na maximální rychlost a Eva si nasadila policejní čepici.

„Zatracení lidi. Hnedka využijí příležitosti a z lidského neštěstí si udělají zdroj příjmů.“

„Co sis myslel?“ namítala Eva. „Že chamtivost je výmysl jednadvacátého století? Ne. Lidé byli vždy takoví – makoví. Jinak bychom ani neměli práci.“

„Když Evo slyším tyhle tvoje řeči, lituji, že jsem se vůbec policistou stal.“

„Proč myslíš, že jsem s tebou? Nikdo jiný by mé kecy nevydržel.“

„No, zas až tak se nepodceňuj,“ usmál se.

„Podívej se támhle!“ okřikla Jaroslava Eva a koukala se kamsi do dálky na stáčející se rozvodněnou řeku.

„Co? Co tam vidíš?“ díval se Jaroslav.

„Jeď! Jeď! Hned to uvidíš.“

Po několika sekundách tiché jízdy se pod kopcem vynořila plovoucí střecha domu, s pomalu se nořícími patrovými okny pod vodu.

„No, to mě teda poser!“ zíral Jaroslav na tu neskutečnou věc. Eva se okamžitě chopila vysílačky a nahlásila, co vidí.

„Evo, Evo! Podívej se na tu střechu. Nepřijde ti na ní něco divného?“

„Jo. Jsou na ní lidi. Vypadá to, že se perou. A kus od nich jsou další dva. Asi žena a dítě. Co se tam proboha děje?“

V tu chvíli dům do něčeho narazil, což způsobilo pád komína na střechu, která se pod jeho vahou zhroutila. Všichni, které Jaroslav a Eva viděli, nyní zmizeli v oblaku prachu.

„Zatraceně. Volej okamžitě záchranáře, ať se soustředí na ten plavoucí barák. Snad tam nezahučeli.“

Jenže Eva nikam nevolala. Jen se dívala kamsi do dálky a ukazovala prstem. Jaroslav nemusel být bystrooký, aby věděl o co se jedná. V tomhle městě vyrůstal. Eva viděla ocelový most, na kterém byl zrovna dav čumilů, jenž si vychutnával pohled na sílu vodního živlu. V tuto chvíli si tito lidé mysleli, že jsou v bezpečí. Netušili, že dům, který k nim doplouvá je o něco větší, než konstrukce, na které stojí.

 

 

21.

 

Dům se otřásl a nadzvedl. Na hlavu mi popadala suť a kusy dřevěného zábradlí. Co nejrychleji jsem ustoupil až k bortící se lednici, jejíž dveře mě minuly snad jen o vlásek.

Stěny domu se zprohýbaly a zdeformovaly. Jakoby mu narostly nožičky a vyrazil si na výlet.

Skleněný lustr v obývacím pokoji se utrhl a sesunul do kalných vod, které nyní nesly celou budovu. Následně se za hlasitého praskání, propadla z horního patra manželská postel. Kusy trámů, podlážek a různých drátů, zůstaly chaoticky viset jako neuspořádané spletence pavučin. Ihned mi došlo, že při troše obratnosti se díky nim dostanu do horního patra, kde vykonám poslední čin pro klid mé zesnulé ženy a syna.

Ve stoupající hladině jsem rychle přeplaval k rozbitému zrcadlu, jenž mi poskytlo oporu k tomu, abych se vyšplhal na trám, ze kterého to už bylo jen kousek na podlahu prvního patra.    

„Ach!“ zasténal jsem a držel si krvácející bok. Hodně sil mi skrz něj uteklo, ale dost mi jí stále zbývá. Postavil jsem se na nohy a vydal se po nakloněné chodbě vstříc svému cíli. Na jejím konci byl ze stropu spuštěn žebřík. Usmál jsem se nad tím, jak si marně snaží zachránit své životy.

Budova se drobet otřela o kamenité dno, kterým ho proud nesl. Stěny se naklonily zprava do leva. Dveře na jedné straně chodby se otevřely a na druhé zase zabouchly. Kolem mé nohy se kutálel šroubovák. Ihned jsem po něm chmátl a vydal se po bílých stupíncích vzhůru.

Pomalu, ale jistě stoupám do temných míst pod střechou, kde se z kdysi útulné a srovnané místnosti nepoužívaného nábytku a věcí stala hromada bordelu a sutin.

Rozhlížím se a v ruce třímám zbraň k zabíjení.

„Maminko! Maminko!“ zakřičel malý spratek. „On je tady!“

„Honem na střechu! Rychle vylezte ven!“ dal jim rozkaz Martin Ptáček. Okamžitě poslechli.

„Taky jsem měl takovou autoritu,“ povídám mu, zatímco jeho žena a děti odchází. „Ale tu jsi mi ty ukradl.“

„Jsi šílenec!“ dokázal mi odpovědět jen tyhle dvě slova. Zároveň z jeho dechu i postoje usuzuji, že trpí ne zrovna malými bolestmi. Alespoň výhoda pro mě.

„Ano, možná, že jsem šílený, ale o to víc si vychutnám, až tebe i tu tvou rodinku zabiji.“

„Ty chladnokrevný hajzle!“ vrhl se na mě Martin se sevřenou pěstí. Lehce jsem se jí vyhnul a ještě mu uštědřil ránu šroubovákem do břicha. Jeho bolestný řev byl slastí pro mé uši.

„Na víc už se nezmůžeš? No tak, ukaž, jak moc jsi ochoten pro svou rodinu dýchat. Nebo mám raději říct… zemřít?“

V tu chvíli po mě hodil několik starých fotoalb, které mu zrovna padly pod ruku a jediným mrštným pohybem mě odhodil na prasklý trám budovy, o který jsem si vyrazil dech. Svůj útok završil dobře mířenou ranou, která mi přelomila nos. Teď to byl můj křik, který protnul celou půdu. Obličej jsem měl zalitý oceánem bolesti. V nose mi tepala prudká horkost, jako u sopky před erupcí. Já se jí ale nesměl nechat poddat. Rozběhl jsem se a popadl Martina za břicho. Ve víře, že je dost slabý na to, aby doplaval na břeh, jsem ho prohodil střešním oknem, kterým před chviličkou vylezla jeho rodina. Opět měl však štěstí a ve vodě neskončil.

„Tatínku, tatínku!“ slyším venku dětský hlas starší sestry. „Hned ti pomůžu!“

„Ten chlap je snad nesmrtelný,“ vyplivl jsem krev a připravil se dokonat svůj čin. Nohama jsem se skrz okno vyhoupl na šikmou, kolébající se plochu střechy, kterou voda i s domem rychle odnášela směrem do města. Střešní tašky byly na mnoha místech popadané, a ty, co stále držely připevněné ke konstrukci, se lámaly jako sirky. Ještě, že přestalo pršet.

„Tak lásko, tady to skonči,“ zjevila se přede mnou tvář mé zesnulé ženy a hned poté zmizela.    

„Ano. Rodina Ptáčků mi odsud neuletí,“ usmál jsem se.

V tu chvíli stoupající hladina vody, uvnitř domu, dosáhla prvního podlaží.

 

 

22.

 

Byl jsem skoro v bezvědomí. Útržkovitě si pamatuji, jak mě Richard Jarský bodl do břicha, pak jak po mě hází nějaká stará alba a následně mou maličkost vyhazuje střešním oknem. Díky bohu se mé oblečení zachytilo o okraj střechy, takže jsem nepřepadl do vody, ve které bych zcela jistě utonul.

„Tatínku, tatínku!“ slyším Vendy, jak na mě odkudsi křičí. „Hned ti pomůžu!“

Chci na ní zařvat, aby to nedělala a okamžitě se šla schovat, jenže z mých úst se akorát vydere chraplavé zaúpění. Cítím, jak mě zranění v mém těle přemáhají a už jen ztěží dokáži vůbec pohnout s rukama a nohama.

Mikina, za kterou jsem visel, se začala trhat. Centimetr po centimetru se blížil okamžik, kdy látka nevydrží a mě potká smrt v náručí rozběsněné matky přírody.

V tom mě objaly ruce mé čtrnáctileté dcery a vší silou táhly vzhůru.

„No tak, tatí. Pomoz mi.“

Okamžitě jsem zareagoval a za obrovské námahy se povytáhl, dost vysoko na to, abych se ocitl celým tělem na střeše.

Má žena s Aničkou v náručí se pomalu blížila k nám, když tu uviděli Richarda Jarského.

„Pozor, támhle je!“ zaječela Nikol a já se okamžitě podíval za mojí dceru. V tu chvíli jí do zad pronikl šroubovák, který si předtím našel cestu do mého těla. Jako ostrý meč zajel mezi její lopatky a ve stejnou chvíli má žena s Aničkou zaječely.

„Ach!“ vydechla ze sebe má milovaná dcerka a ztratila rovnováhu. Její tělo přepadlo přes okraj střechy a pláclo s sebou do kalných vod rozvodněné řeky. Nemohl jsem nic dělat. Přesto, že byla na dosah mých rukou, já jí nechytil. Nedokázal jsem najít sílu, abych udělal jediný pohyb.

Voda se rozstříkla na všechny strany a hladina se za ní uzavřela. Má milovaná dcerka svou hlavu nikde nevynořila. Proud jí nyní unášel rozvodněným korytem řeky hluboko ve svém chladném náručí.

„NE! NE!“ řval jsem a slzy se mi z očí draly proudem. Křičela i má žena a Anička. Avšak Richard si ten okamžik s úsměvem vychutnával.

„Ne, Vendy, NÉÉÉ!“ sledoval jsem rozvířenou hladinu vody a čekal jsem nějaké volání. Nic se ale neozvalo. Má dcera byla mrtvá.

„Stačí tak málo a ztráta jednoho života, zničí životy ostatních. Není to jako ve filmech. Tohle bolí daleko víc,“ filozofoval Richard Jarský. Nechápu, co na těch proslovech tak miloval.

Má bolest se rychle měnila ve vztek. Nesměl jsem připustit, aby ještě ublížil mé ženě a nejmladší dceři. V žádném případě. Už toho bylo dost!

Mé tělo z posledních zbylých sil vyprodukovalo maximum adrenalinu, který mi ještě dodal tolik potřebnou sílu.

Odpíchl jsem se od střechy a vrhl se po Richardových nohách. Okamžitě sjel po kymácející se střeše, až k jejímu okraji. Vzájemně jsme se začali škrtit, zatímco má žena popadla kus uvolněné střešní tašky, s cílem hodit ji na hlavu vraha naší dcerky.

Jeho ruce se silně opíraly o mou zlomenou klíční kost. Bolest jsem nevydržel a svůj stisk povolil. V tu chvíli přilétla střešní taška a Richarda zasáhla do zlomeného nosu. Okamžitě zařval bolestí a pustil mě. Co nejrychleji jsem se odvalil od něj pryč a plazil se k mé ženě.

„Co nejrychleji se musíte dostat na břeh!“ rozkázal jsem jim a chytil se cihlového komínu. Postavil jsem se na obě nohy a počkal, až se naproti mně postaví i můj nepřítel. Chtěl jsem se po něm vrhnout a nás oba shodit do vod této řeky.

„Za tohle mhi zaplathíte svým žhivotem!“ mumlal Richard na mou ženu, s plným nosem od krve.

Avšak místo toho, aby se Richard postavil na nohy, popadl také střešní tašku. Okamžitě jsem zareagoval stejně a jednu nalomenou po něm ve stejný okamžik, hodil. Minula jeho hlavu a spadla do kalných, rozbouřených vod. Jeho střešní taška letěla velikým obloukem a zasáhla komín, o který se rozlétla na drobounké kousíčky.

Nechtěl jsem nadále házet taškami a jinými věcmi. Toužil jsem po náležité pomstě za Vendy. Rozběhl jsem se po střeše a skočil po něm. Opět jsme byli v sobě a já jeho hlavou tloukl o dřevěný trám, který vykukoval z polorozpadlé střechy.

„Ty bastarde jeden! Vrahu mojí dcerky! Žháři! Psychopate!“ nadával jsem a tloukl s jeho hlavou o roh dřeva, na kterém se usazovala krev a vlasy.

Noha se mu však náhle vzepjala a zasáhla mě do slabin, které jsem si nekryl. Okamžitě můj útok ustal a Richardovo začal. Jeho pěst sice nebyla tak silná jako na počátku, ale přesto dost účinná k tomu, abych viděl hvězdičky kolem.

Nikol ve snaze pomoci mi, sebrala další kus střešní tašky, ale při hodu minula. Chtěla popadnout tedy další, ale dům náhle na něco narazil a celý se rozechvěl a rozskřípal. Tašky se na mnoha místech sesunuly a komín podélně napraskl.

„Ještě, než tenhle barák vydechne naposledy,“ popadl Richard kus ostrého úlomku. „…tak já tebe i zbytek tvé rodiny, zabiji!“

V tu chvíli se nalomený komín dal do pohybu a začal padat, přímo na mě s Richardem.

„Pozor, Martine!“ zakřičela Nikol a zakryla Aničce oči. V tu chvíli komín dopadl na střechu, těsně vedle nás. Ozvalo se hluboké zapraskání, vzduch zahalil prach se sazemi a já i Richard jsme se zhroutili do nitra potápějícího se domu. Přistál jsem na hromadě dřevěných krámů, krabic a knih. Vyrazil jsem si přitom dech a znovu si připomněl bolest starých ran ze sklepa. Dva metry od mé maličkosti, se snažil z nárazu na podlahu půdy vzpamatovat můj úhlavní nepřítel. Z čela mu mohutně pumpovala krev, na kterém mu přistála cihla a způsobila otřes mozku.

Prach, který vše zakryl, se po malé chvilince konečně začal usazovat. Z mohutného otvoru nade mnou se objevila bledá tvář mé ženy a dcerky.

„Jsi v pořádku, tatínku?“ brečela.

Neodpověděl jsem jí. Stále mi dělalo problémy se nadechnout.

„Před námi je most!“ sdělila mi má žena. „Co budeme dělat?“

Chtěl jsem jí říct, ať skočí s Aničkou do vody a co nejrychleji plave ke břehu, ale mé hlasivky nevydaly jedinou hlásku.

Hlasitý hukot obklopil vzduch kolem nás a nad Nikoly hlavou se objevilo jasné světlo. Šlo o záchranný vrtulník, ze kterého se spouštěl na střechu domu muž v červené kombinéze.

„To je záchrana, lásko. Zachrání nás!“ křičela radostí Nikol a i na Anny tvářičce se objevil úsměv.

Najednou se vše opět zachvělo. Dům opět narazil na kameny pod hladinou, které ho doslova drolily na kousíčky. Nikola s Aničkou v náručí ztratila rovnováhu a jednou rukou naprázdno máchla po záchranářovi, co byl jen kousíček od ní. Její tělo se převážilo, nohy ztratily kontakt s pevnou zemí. Padala po zádech, s Aničkou v náruč,í do kalných vod.

„Né!“ rozječela se má nejmladší dcerka a její křik přehlušil i hukot vrtulníku. Náhle se však rozhostilo ticho a šplouchnutí vody naznačilo, co se vlastně stalo.

„Ne. To ne. Ne. NE!“ snažil jsem se křičet, ale nešlo to. „Zachraňte jí. Zachraňte jí!“ řval jsem na mizející vrtulník, co se snažil pomoci mojí ženě. Avšak myšlenka, že jsou nad ní záchranáři, mi ani trochu nepomohla. Co nejrychleji jsem se škrábal ven, abych mohl skočit za nimi, když tu mě za nohu popadl Richard a zabodl do ní kus střepu. Zasténal jsem a kopl ho do ramene.

„Tohle je teď mezi námi, pane Ptáčku,“ nevzdával se. Střep mi vytáhl z nohy a plnou silou mi ho vrazil do stehna.

Do ruky mi přišel kus dřevěné laťky. Okamžitě jsem ho s ní přetáhl a pro jistotu ještě po něm hodil několik kusů cihel a střešních tašek. To, ho však nezastavilo a s jekotem mi zaryl prsty do napuchlých očí. Bolestí, jsem v tu chvíli málem vylétnul z kůže.

Další náraz domu o dno mezitím doslova roztrhl střechu na dva kusy a na nás i kolem nás se sypalo vše, co z ní zbylo.

„Teď chcípneš, hajzle! Tak CHCÍPNI!“ řval Richard a hlouběji a hlouběji mi palci tiskl na oční víčka. Pro svou záchranu, jsem popadl střep zabodnutý ve stehně a z posledních sil, které mi zbyly, ho vytáhl. Bolest, která mnou prošla, byla srovnatelná se sršním bodnutím. S maximální námahou jsem napnul ruku, a co nejrychleji střep zarazil do Richardovy hlavy.

Ozvalo se hlasité zapraskání, když sklo prorazilo lebku a sunulo se hlouběji a hlouběji do mozku. Jeho palce mi přestaly tlačit na oči a já tak uviděl, že se celý svíjí ve smrtelné křeči. Chvěl se jako kdyby jím procházel elektrický proud. Ještě silněji jsem zatlačil na sklo, až se mi zarylo pod kůži. Panenky šílence Richarda Jarského se obrátily do nitra jeho hlavy, jen bělmo očí bylo patrné. Ruce sebou házely ze strany na stranu, svěrače mu povolily a skrz kalhoty začala prosakovat moč a výkaly. Nato se s chrčením svalil na bok a už se nepohnul.

Konečně byl ten bastard mrtvý. Radost jsem však neměl. Všechno, co jsem kdy miloval, nyní bylo venku v této rozvodněné řece.

Postavil jsem se na všechny čtyři, ve snaze odplazit se pryč. Má třesoucí se ruka však sama od sebe popadla kus staré fotografie. Pozvednul jsem jí k očím a uviděl na ní sebe, Vendy a mou ženu v nemocnici, krátce po porodu Aničky. Všichni jsme se na ní usmívali. Bože, to byly ale krásný časy, říkal jsem si a rozbrečel se. Ze štěrbin kolem, začala půdu rychle pohlcovat vodní hladina. Ta zalila má kolena, pohltila rozpadlou dřevěnou podlahu i s troskami na ní, a na chvíli nadnesla tělo mrtvého Richarda Jarského, který následně klesl pod její hladinu. Nic z toho jsem pořádně nevnímal.

Fotografii i mou maličkost ozářily jasnější a jasnější světla. Stále hlasitěji ke mně doléhaly hlasy panikařících osob. Přede mnou byla ocelová konstrukce mostu. Dost blízko na to, abych už nestihl utéct a dost daleko na to, abych si stihl vybavit krásu a ideály mé milované rodiny, které zničila příroda ve spojení s lidskou zuřivostí.

Na onen kus minulosti – vzpomínky, zachycené na papíře, dopadla slza. A krátce na to se ozvala hlasitá rána. Dům narazil do betonového pilíře mostu, o který se doslova slisoval. Obvodové zdi se vypoulily a rozpadly na několik velkých částí. Podlaha patra i půdy se zvedla jako nějaká obří vlna, která drtila každého, kdo jí stál v cestě.

Ještě naposledy v životě jsem pocítil bolest. Trosky mi probodly obě plíce a deformující se dům mě přimáčkl k sobě takovou silou, že se mi veškeré kosti v těle lámaly. Poté bolest ustala a já, s fotografií v ruce, zemřel.

 

 

23.

 

Hlasy, zvuky, bolest. To byla první věc, kterou si začala vybavovat. A ještě něco: vodu. Spoustu vody. Co se jí to jenom stalo?

Zabiják, psychopat, jí probodl něčím ostrým a ona spadla do vody. Pak jí proud nesl pod vodní hladinou dost dlouho na to, aby se smířila se smrtí. Když tu náhle ta síla ustala a ona se vynořila u padlého stromu, na který se vyškrábala a omdlela.

Teď leží v sanitním voze, který ji převáží do nemocnice. Chce se zeptat na svou rodinu, ale nemůže, protože má do krku zavedenou hadičku. Až později, když už je trochu při síle, se na svou rodinu otáže. Avšak odpovědi se jí od doktorů nedostane. Jen velké publicity, ze strany novinářů, kteří k ní nesmí být vpuštěni. Přesto oknem do jejího pokoje jeden zaměstnanec bulvárního tisku, vnikne.

„Ahoj, ty jsi Vendy, že?“

„Ano. A vy jste kdo?“ odpovídá potichu, neboť jí bolí v krku.

„Já jsem Filip. Z jedněch novin. Můžu se tě zeptat na pár věcí?“

„Co je s mojí rodinou? Víte něco?“ okamžitě se zeptala.

„Tiše, tiše. Nesmí vědět, že jsem tady. Něco vím, ale řeknu ti to, když mi odpovíš na pár otázek.“

„Dobře. Na jaké otázky?“

„Co se odehrálo u vás doma? A na co si vzpomínáš? Řekni mi ve zkratce všechno, co víš.“

A tak mu Vendy všechno řekla. Od onoho okamžiku, kdy vstoupil vrah do jejich domu, až do chvíle, kdy byla probodnuta šroubovákem. Reportér byl z jejího zkratkovitého vyprávění nadšen i zděšen zároveň. Vše si pečlivě zapisoval a nahrával do diktafonu. Když Vendy s vyprávěním skončila, opět se zeptala reportéra na svou rodinu.

„Řekněte mi teď, prosím, co víte o mé mamince, tatínkovi a sestřičce.“

Reportér se podíval kolem sebe a následně na Vendy skoro zašeptal: „Tvoji rodiče i sestra jsou mrtví. Před dvěma dny nalezli tělo tvé sestřičky, pět kilometrů odsud.“

„Ne!“ rozbrečela se a celý svět se jí proměnil v rozmazanou šmouhu. Reportér okamžitě sbalil veškeré své věci a zmizel z pokoje, oknem pryč.

Vendy ještě dlouho psychiatři uklidňovali a přiváděli k normálnímu životu. Všechno, co milovala se jí zhroutilo. Tam, kde doposud měla zázemí a lásku, byla jen nicota. Začala trpět klaustrofobií, měla strach z hluboké vody, mužů a bouřek. Dříve extrovert, nyní samotářka, uzavřená ve svém světě, si vytvářela imaginární přátele a hovořila s těmi, kteří tu strašnou noc zemřeli.

Den poté, co se dozvěděla o smrti své rodiny, vyšel v bulváru anonymní článek o hororu, který se odehrál v jednom domě, co se změnil v bojiště mezi dobrem a zlem. Její slova byla překroucena, pravda pozměněna. Její otec v onom příběhu byl chrabrý bojovník, co ukryl rodinu na půdě a poté, dlouhé hodiny sváděl boj o život těch, co miloval. Jediné, co ho pak porazilo, byla až sama příroda.

Novinový článek získal obrovskou popularitu, načež vznikla i kniha, která se skutečností neměla pranic společného, ale stal se z ní bestseller. Od onoho okamžiku, však uplynulo více jak pět let.

 

 

EPILOG

 

„Zdravím vás Vendy. Jsem zde, jak jsme se domlouvali.“

„Jo, vítám vás,“ přijímá Vendy do svého studentského bytu muže vysoké postavy. Vypadá jako štědrá, charismatická studentka, kterou rozhodně – alespoň navenek – minulost nepronásleduje.

„Jsem moc rád, že jste mou zprávu vyslyšela.“

„Upřímně, jsem ráda já. Už mě nebaví poslouchat ty lidi kolem, jak mi říkají něco, co ani já sama nevím, byť jsem si to prožila. Ale můžu mít malinkatou prosbu? Tykejme si. Jsme vlastně skoro stejně staří.“

„S tykáním nemám problém. Jinak i právě z důvodů, které jsi uvedla, chci vše uvést na pravou míru. Tak, jak to skutečně bylo. Bez hrdinského eposu.“

„No, trochu hrdinství v tom bude. Můj otec pro mě hrdina a tak to i z mého vyprávění bude znát. Chceš udělat kafe či čaj?“

„Dám si čaj.“

„Víš, že jsi po letech první, s kým jsem ochotna si o tom promluvit?“ hovoří a zároveň napouští do konvice vodu. „Dodnes se z toho vzpamatovávám, ale díky své babičce se už s tím dokážu smířit. Bolí to už snesitelněji. Doufám však, že až dnes skončíme, bolest bude ještě menší.“

Na to její host nedokáže nic říct. Jen si vytáhne notebook, do kterého si bude dělat poznámky.

„Jinak, proč sis vybral zrovna tuhle skutečnost k sepsání?“

„Jsem autor hororů a tenhle příběh mě dodnes šokuje. A po jedné reportáži, kde řekli, že vše bylo jinak, se ve mně něco hnulo a já učinil rozhodnutí, které mě dovedlo až k tobě.“

„Tak to jsem ráda, že jsi to udělal. Nejdřív jsem si myslela, že jsi další z té hordy bulvárních novinářů, kteří mi už tak dost ublížili. O tom určitě víš, ne?“

„Jo, to vím.“

„Na, tady máš čaj,“ přináší na tácku dva šálky s horkou tekutinou.

„A jak se vlastně máš, Vendy?“

„Dobře. Ale to jen díky babičce a pár kamarádům. Pořád mám nějaké noční můry a osobní problémy, které nechci rozebírat.“

„V pohodě, to nechme být. Začneme?“

„Dobrá. Tak všechno to začalo nějaký čas před onou bouří. Dopravní nehodou, která to vše odstartovala…“

A tak Vendy Ptáčková poskytla rozhovor o událostech, které se tehdy odehrály. A Andreu Nach si každé slovo pečlivě zaznamenával. Skrze jeho vyprávění, jste teď mohli být u toho. V okamžiku, kdy „V domě je vrah!“  

 

České Budějovice 8. listopadu 2010 – Dolní Bukovsko 28. února 2011

Žádné komentáře