Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

Strašidelné povídky

"V domě je vrah!" - část první

Dva muži, které spojila tragédie. Jedna noc, která se změnila v peklo. Stačil jen okamžik, aby byly spuštěny hodiny pomsty.
CRRR! CRR! CRR! CRR!

„Ano zlato?“

„Zdravíčko miláčku. Kdepak jsi?“

„Zrovna jedu autem domu.“

„Ježíši! Tak to promiň. Nejedeš nějak brzo?“

„Schůzka skončila dřív. Polovina se omluvila pro zdravotní problémy.“

„Aha.“

„Proč mi vlastně voláš? Já nechci být nějak zlý, ale volat za jízdy mi není moc pohodlné.“

„Promiň mi to.“

„Neomlouvej se furt.“

„Já ti jen chtěla připomenout, abys zajel do toho hračkářství koupit ten dárek pro Aničku.“

„Krucinál! Já zapomněl.“

„No jo. Nic si z toho nedělej. Dojedeš tam…“

„DOPRDELE!“

PRÁSK!

Tututututututu!

 

 ANDREU NACH

uvádí


„V DOMĚ JE VRAH!"


 

1.

 

„Obžalovaný Martine Ptáčku, povstaňte. Jste zproštěn všech obvinění, které vyvstaly ohledně dopravní nehody ze dne dvanáctého prosince tohoto roku. Neprokázalo se, že…“

‚Nevinen.‘ To slovo mě znechucuje, jak rok staré cukroví. Sžírá mě jako zhoubný nádor, co kdesi v mozku bují a pomalu ničí svou oběť. Ne! Martin Ptáček zabil Miriam – mojí ženu a Honzíka – mého tříletého syna. A udělal zatracenou chybu, že tehdy nezabil i mě.

Pomalu pokládám ruce na náhrobní kámen. I v tomto parném létě je chladný, jako kus ledu. Studený jako zbytek mého srdce.

Z očí se mi kutálejí slzy. Stékají po tvářích a padají k zemi. Mé tělo vyplavuje poslední kousky starého života. Poslední kapky mé lásky. Nahrazuje jí jiný cit. Mnohem silnější. Pomsta.

„Miriam, Honzíku. Slibuji vám tímto, že ten, co vám tohle všechno způsobil bude trpět tak mocně jako teď trpím já. Slibuji vám, že budou trpět i ti, co měli vaši spravedlnost vykonat, ale selhali. Slibuji vám na svou smrt, že budete pomstěni!“

Jemný teplý vánek mi vane do obličeje, když opouštím hřbitov. V mých žilách nyní proudí jiná krev. A ta chce skutečnou spravedlnost.

 

 

2.

 

Opět, po dlouhé době sedím za volantem sám a jedu z práce domu. Naposledy, když se tak stalo, se z vedlejší silnice z ničeho nic vyřítilo auto, které řídil jistý Richard Jarský. Zkušený řidič, který na svou jistotu doplatil. Špatně odhadl vzdálenost mezi námi a vjel do vozovky ve chvíli, kdy jsem se spíše než řízení, věnoval telefonování. Má reakce nebyla pohotová a výsledek byli dva mrtvý a jeden těžce zraněný. Sesypal jsem se z toho. Naprosto mě to zničilo a stálo mnoho hodin u psychiatra i obvinění z neúmyslného zabití. Ukázalo se však, že skutečná vina byla na panu Jarském, když mi nedal přednost v jízdě. Následovalo období plné úzkostí. Z toho se zrodila má nová závislost na Neurolu, léku na deprese. Té se snažím v současnosti zbavit, ale těžké sny mi zřejmě zůstanou nadosmrti.

Odbočuji z hlavní silnice na prašnou cestu, co mě zanedlouho dovede na naši samotu. Jedu pomalu, ale jistě, skoro jako dříve. Výmoly houpou s autem ze strany na stranu a o boční okýnka se otírají větve místních keřů. Asi je zase půjdu prořezat. Porost náhle ustupuje před betonovým můstkem pod kterým protéká křišťálově čistý potok. Za ním už v dálce vidím naši zahradu s bazénem a krásný, bílý, dřevěný, patrový domek.

Zastavuji u plotu a odemykám branku. Se skřípěním se otevře, což mi připomene, že ji během nejbližšího víkendu musím promazat. Nasedám opět do auta a parkuji na určeném místě u garáže.

Sotva za sebou zavřu branku, ozývá se od bazénu známý hlas.

„Tati! Tati!“ běží ke mně pětiletá Anička. „Vendy mě zase zlobí,“ a skáče mi do náruče.

„Jen co člověk přijede domu, hned se na něho vrhnete jako supy. Tak jak tě dneska Vendy zlobí?“

„Cáká po mě vodou z bazénu. Podívej na moje vlásky,“ bere si do své malé ručky dlouhý černý pramínek vlasů a ukazuje mi, kde jsou mokré.

„Teda. Tak za ní skoč a postříkej jí taky. Hm?“

„Ne. Nechci se utopit.“

„Zlato, už se konečně přestaň té vody bát. Pokud se vody nebojíš, voda se nebude bát tebe a nenechá tě utopit.“

„Jenže tatí, ve vodě žijí vodníci a ty tě stáhnou, ať se bojíš nebo ne.“

„Sakra holka, s tebou to nebudu mít lehké, že?“ usmívám se.

Aničky tvář též přechází do úsměvu. „Ne tatí!“ dodává a já jí pokládám na zem.

„Neboj. Já tě plavat přece jen naučím,“

„Až naprší a zasněží,“ odpovídá na má slova svou oblíbenou větou a běží za maminkou.

Od dveří svého zaparkovaného vozu přejíždím pohledem po nádherně posečeném trávníku. Na jednom místě leží spadlá větvička z jabloně. Neváhám a jdu ji sebrat. Vadí mi, když takováhle drobná věc naruší tu krásu, kterou jsme tu dlouhá léta s manželkou budovali. Přitom na počátku tu byl takový chaos jako v Boubínském pralese. Díky dlouholeté práci jsme udělali z chaosu řád a tohle místo se stalo takovým našim čistým kouskem ráje.

„Ahoj Tatí,“ volá na mě čtrnáctiletá Vendulka. Ještě před pár lety se moc nelišila od běžných dětí, ale čím dál tím rychleji nabývá proporcí zralé ženy. A to hlavně v prsních partiích. Už teď mám problémy s odháněním sexu chtivých kluků, co si udělali zálusk na její krásu. Aby taky ne, Vendy skutečně krásná je. A co víc, dovoluji si tvrdit, že by mohla konkurovat největším královnám krásy už v jejím pubertálním věku.

„Ahoj Vendy,“ opětuji pozdrav. „Dávej prosím pozor, ať nenacákáš na dům, jo?“

„Neboj tatí. Opakuješ mi to pořád.“

„Člověk musí mít jistotu. Co maminka?“

„Mamka zrovna něco kuchtí v kuchyni. A jelikož je čtvrtek, tak to zřejmě bude nějaká omáčka.“

Vendina krása není jediná věc, co na ní kluci obdivují. Je to zároveň i její inteligence. Ve svém věku patří ve třídě k nejnadanějším dětem, co se logiky týče. Žádné jiné neumí tak dokonale matematiku jako ona. A v šachách již dnes porazí kdejakého dospělého. Přesto je svou divokostí a nespoutaností mnohdy doslova na zabití. Je úplným opakem Aničky, která je klidná a pohodová. Pokud mi někdo řekne slovo akce, nepředstavím si film. Představím si naši Vendy jak z okna svého střešního pokoje skáče ve svých pruhovaných, dvoudílných plavkách do bazénu.

„Jo tatí. Napadlo mě, jak Annu zbavit strachu z vody. Hodíme jí tam v noci i s postelí.“

„Ale Vendy. Na takové blbosti jsi už přece stará. Tak je prosím nevypouštěj ze svých jinak chytrých úst,“ otáčím se, abych šel pozdravit svou milovanou manželku. Po cestě míjím záhony s okurkami a hlávkovými saláty. Vcházím do předsíně, ale předtím si co nejpečlivěji očišťuji boty o rohožku a následně je zouvám. Na čistotu jsem já hold pes.

„Ahoj miláčku,“ vítám svou ženu. Otáčí se na mě od sporáku s vařečkou v ruce.

„Čauky zlato,“ dává mi polibek na přivítanou. „Tak jakápak byla cesta?“ ptá se mě a její pozornost se opět soustředí na vaření. Vůně rajské omáčky mě jasně bije do nosu.

„No, proběhlo to lépe, než jsem čekal. Ale pořád to není ono. Ani nevím jestli někdy bude,“ svěřuji se zatímco si z kapsy vytahuji lahvičku Neurolu, abych si jeden vzal.

V tom mi na hruď skáče Bax, náš čistokrevný zlatý retrívr.

„No tak Baxi!“ zlobím se na něj. „Kolikrát ti budu říkat, že nemáš skákat. Sedni!“ okamžitě poslechne můj rozkaz a s žebravýma očima pozoruje, co dobrého mám v ruce.

„Jo zlato,“ volá na mě má žena Nikola. „Můžu tě poprosit o vyvezení popelnic? Už jsou plný.“

„Jo v pohodě,“ přikyvuji, vkládám si tabletu do úst a zapíjím jí sklenkou vody.

„Mimochodem volali mi z toho obchodu ve městě. Přišlo jim to nové oblečení, které jsme si s holkami objednaly. Vezmeš nás tam zítra odpoledne?“

„A nešlo by to až v sobotu po obědě?“ namítám. „Nechce se mi zítra z práce znovu jet do města.“

„To bude asi lepší. Máš pravdu. Tak tedy v sobotu. Řeknu to těm našem čertiskům.“

Mé kroky směřují do pokoje. Zde si z rozsáhlé knihovny založené už mým dědou vyberu svou oblíbenou knihu, kterou následně budu v klidu a pokoji číst na gauči u spícího psa. Tedy do doby, než mě Anna, Vendy či Nikola vyruší známým zvoláním, že večeře je na stole.

 

 

3.

 

Páteční večer. Už za chvíli má pomsta započne. Sedím na manželčině posteli a pečlivě si pročítám veškeré své poznámky a plány. Vše už je připravené.

Přijde mi to jako včera, kdy jsme se tu ještě spolu milovali. Kdy se naše těla dotýkala a já mohl cítit tlukot jejího srdce. Teď se to srdce i tělo pomalu rozkládá kdesi ve studeném podzemí, zatímco vrahové si sedí doma a popíjejí své čajíčky a sledují oblíbené televizní pořady.

O dvě hodiny později u jednoho z domů stojím. Patří soudci, který propustil vraha mé rodiny. Neváhám a klepu na vchodové dveře.

Ozývá se cvaknutí v zámku a z druhé strany na mě hledí dětský obličej malé dívky.

„Je tvůj tatínek doma?“ ptám se jí.

„Ano pane,“ odpovídá mi. Kolik jí může být? Pět, šest? Ach bože, kéž by se tohohle věku dožil i můj syn.

„To je dobře,“ usměji se a kopnu do dveří takovou silou, že se rozštípnou ve dví a malá holčička je s křikem odmrštěna do zrcadla v předsíni. Sklo se rázem na ni rozsypalo a způsobilo jí hluboké krvácející rány.

„Co se to děje? Karolínko?! Jsi v pořádku?“ slyším přibližující se hlas matky. Kdepak je ale otec?

„Mááámííííí!“ křičí malá holčička, zatímco se kolem ní tvoří kaluž krve. Kdysi by ve mně takový pohled vyvolal zděšení. Možná bych i omdlel. Bál jsem se krve. Dnes už ale ne. Dnes je mi to jedno.

„Karo… Kdo jste?!“ spatřila mě, mohutnou temnou postavu stojící v předsíni.

„Jmenuji se Richard, madam,“ sděluji jí naprosto bez emocí. „A přišel jsem vykonat pomstu.“

„Pomstu? Jakou pomstu?!“

„Kde je váš manžel?“

Matka mě však nevnímá. Sklání se ke svému dítěti, aby mu pomohla.

„Ty bestie! Co jsi provedl mojí holčičce?! Neboj Karolínko. To bude v pořádku,“ rozbrečela se.

„Ne nebude to v pořádku,“ přistupuji blíže k nim. „KDE JE VÁŠ MANŽEL?!“ pochybuji, že je v domě, protože můj příchod musel slyšet.

„Co mu chcete?!“

„To, co vám. Pomstít se za smrt své rodiny.“

„My vám ale nic neudělali.“

„Maminko, strašně mě to bolíííí.“

„Neboj zlatíčko. Hned ti to ošetříme. Budeš v pořádku.“

„Neudělali?“ divím se. Pro tyhle snoby je asi smrt mé manželky a syna normální událostí. „Váš manžílek osvobodil vraha, který zničil mou rodinu. A tak jsem si přišel pro spravedlnost.“

„My za vaši bolest nemůžeme pane. Prosím, odejděte a nikdy nikomu neřekneme, že jste tady byl,“ brečí. „Nechoďte za mým mužem. Dělal jen svojí práci.“

Aha, takže je přece v domě. Buď je teda v nějaké odhlučněné místnosti, nebo je pořádně hluchý, čemuž bych se ani nedivil. Avšak to, že se neukázal mi může být i ku prospěchu.

„Dobrá tedy. Nic vám neudělám. Slibuji,“ usmívám se na ně. Na tato slova okamžitě vidím reakci v podobě uvolnění. „Omlouvám se, za to, co jsem tady dcerce udělal, ale než odejdu, budu potřebovat trochu vaší spolupráce. Ujistím se, že za mnou nezavoláte policisty a svážu vás k sobě.“

„Co?“ opět se matka toho dítěte diví. „Slibujeme vám, že nikoho nezavoláme.“

„Já vím, ale jistý si člověk nemůže být nikdy. Obzvláště, když je ublíženo vašemu dítěti. Věřte mi. Já to zažil. Buď uděláte, co říkám nebo toho budete šeredně litovat. Osobně jsem pro klidnou a mírumilovnou variantu.“

Souhlasí se mnou. Hodná matka bere své plačící dítě do náruče a odvádí mě do kuchyně. Sama mi pak sděluje, kde má provaz, abych je mohl k sobě přivázat. Prostě dobrá, čistá dušička. Kéž by takoví byli všichni.

„Děkuji za spolupráci krásko. Na oplátku zavolám sto padesát pět. Pro vaši dcerku.“

„Dobrá, děkuji,“ odpovídá stále s trochu vyděšeným hlasem.

Z vnitřní kapsy své bundy vytahuji jednu ze dvou lahviček, naplněné hořlavinou.

„Co to děláte?“ skoro se znova rozbrečí, když začnu ji i její dcerku polévat onou zapáchající látkou.

„Mstím se. Už jsem vám to říkal.“

„Maminko, prosím ať to nedělá,“ pláče malá holčička.

„Slíbil jste nám, že nás nezabijete. Slíbil jste to!“

„Taky že vás nezabiju. To oheň,“ odpovídám a poté jí do očí vstřikuji petrolej.

„NE! Prosím ne!“

„Povím vám dámy, že to máte ale milého manžílka. Vůbec za vámi nepřišel. Počítám, že zdrhnul. Asi ho půjdu najít.“

V tu chvíli matka pochopila, že je tu ještě jeden člen rodiny a začala křičet jako smyslu zbavená. Totéž započala i její dcerka. Asi pět vteřin jsem je s údivem pozoroval a čekal, jestli se něco bude dít. Jenže nedělo. Vytáhl jsem z kapsy u kalhot sirky a jednou škrtnul.

„Až na onom světě uvidíte mojí manželku se synem, vzkažte jim, že je miluju,“ řekl jsem poslední slova, která asi ani přes svůj křik neslyšela a následně petrolej zapálil.

Celá kuchyň jasně vzplála. A spolu s ní i dvě lidská těla. Volání o pomoc se změnilo na bolestný jekot. Avšak pro mě ten jekot byl jako balzám na duši. Nebylo nic slastnějšího, než cítit, jak je má pomsta dokonalá. Oko za oko. Zub za zub. Krev za krev.

Pomaloučku jsem se otočil a nechal ty dvě přivázané hrdličky svému osudu. Vlasy už jim planuly a obličeje se měnily za živa v uhel. Vůně škvařícího se masa zaplnila celou místnost.

V pokoji běžela televize, ale jinak v ní nebyl žádný živáček. Zbývala ložnice, toaleta a koupelna. Vybral jsem si ložnici.

Křik hořící holčičky i její matky utichl. Hustý kouř postupně pohlcoval pokoj, ve kterém jsem stál. Já si ho však nevšímal. Pomalu jsem otevřel dveře a v ložnici uviděl onu osobu, která mi vedle vraha nejvíce ublížila. Pana soudce.

Při pohledu na něj mi ihned došlo, proč mě neslyšel. Ležel zády ke dveřím se sluchátky na uších. A před ním běželo na jeho notebooku porno.

„Pane jo. Tak pan velectěný soudce si po způsobeném utrpení na druhých dopřává oddychu u erotického videa? Proč mě to nepřekvapuje?“

Žádná reakce, ani odezva. Jen stále se opakující ruční pohyby v soudcově rozkroku.

„Doufám, že si to řádně užíváte pane soudce, protože během vaší masturbace se odehrála velká spousta věcí. Chudák vaše rodina.“

Opět žádná reakce. Už mě to začínalo štvát.

Vytrhávám soudci sluchátka z uší, což ho vylekalo.

„Promiň miláčku, jen jsem…“ spatřil mě a ztuhl.

„Koukám, že víte kdo jsem.“

„Co tady děláte? A kde je moje žena a dcerka?“ V tu chvíli spatřuje hromadící se dým v místnosti a zpanikaří.

„Evo! Karolínko!“

Co nejrychleji vytahuji za zády schovaný nůž a přikládám mu ho ke krku. To poslední, co chci je, aby si v klidu někam odběhl.

„Tvá žena s dcerkou jsou nyní v pekle. Ale nemusíš se bát. Brzy tě pošlu za nimi. Hříšník jako ty, tam za to, co provedl patří.“

„Nevěřím ti ty bastarde jeden!“

Čepel v mé ruce v tu chvíli proťala vzduch a zasáhla jeho hrudník.

„Ještě jednou řekneš sprosté slovo a slibuji ti, že než zemřeš, budeš trpět tak, jak nikdo na tomto zpropadeném světě!“ a nůž jsem z jeho hrudníku vyňal. Okamžitě se začal dusit.

„Řekni mi vlastně: jaký je to pocit? Vědět, že kvůli tvé honitbě zemřela tvá manželka s dcerkou, aniž bys jim pomohl? No povídej?!“ usmívám se na něj. Dělá mi dobře, když sleduji ty bezradné oči plnící se žalem. Všichni se v takovou chvíli rozbrečí. A přitom stačí tak málo: zničit jejich životní hodnoty. Roztrhat na kusy jejich lásku. Tak, jak to udělali mě.

„O-O-Oni za n-nic n-nemohli. P-Proč…“

„Jsem je zabil?“ dokončuji za něj, jelikož nás dým již začíná pohlcovat.

„Protože za tvé rozhodnutí je viník mezi nevinnými a užívá si ty radosti ze života, které mě a mé rodině byly odepřeny. Bez trestu, bez nějaké lítosti. Žije svůj krásný život, aniž by věděl, že jiný zničil. A já chci, aby za to platil. A nejen on. Všichni, kdo za tohle bezpráví mohou. Stačilo rozhodnout jinak a byla by tvá rodina i s tebou naživu. Teď nechť tě v posledních chvílích života těší svědomí z toho, že ostatní za to zaplatí cenu mnohem…“ chvíli zaváhám s odpovědí. Nenapadá mě dokonalé zakončení. To pravé slovo. Až po několika vteřinách se kdesi z mého nitra vynořuje to vhodné přirovnání.  Výraz, které by řeklo mé staré já takovému člověku: „brutálnější.“

Při významu té věty se zasměji. Je dokonale výstižné. Nůž v mé ruce opět protíná rychlým pohybem vzduch a zabodává se do soudcova ohryzku. Toho místa, které vyslovilo ona slova: ‚ZPROŠTĚN VŠECH OBVINĚNÍ‘.

Za sílícího hukotu ohně ho nechávám vykrvácet. Vycházím z ložnice do obývacího pokoje. Ten už je celý v plamenech. Televize pod žárem explodovala, stůl i sedací souprava se rozpadá na kusy. Přikrčen k zemi jdu jistým, klidným krokem na toaletu, odkud okýnkem vylézám na zahradu.

Z opačné strany domu se hromadí přihlížející dav a v dálce se již ozývají hasičské sirény. Z budovy šlehají desetimetrové plameny a každou chvíli je slyšet, jak se kusy střechy bortí a horko vyprskává skleněné tabulky oken do ulice.

Má odplata započala. A bude pokračovat…

 

 

4.

 

„Tak už jdeme?“ ptám se své ženy. Těžko skrývám nelibost, že musím sobotní odpoledne trávit v obchodě s hadry.

„No jo, už jdeme,“ odpovídá a dále si všímá Anny a Vendy, které se v zrcadle prohlížejí ve svých vybraných kalhotách.

Co na tom sakra ty holky vidí? Nikdy jsem je v tomhle nechápal a asi chápat nebudu. Zde se zkrátka ukazuje staré dobré pravidlo: ženy jsou z Venuše, muži zas z Marsu. A díkybohu, že jsem se jako muž narodil.

Ke všemu mám dnes doma spousty práce. Chci naolejovat naši vrzající branku, shrabat těch pár listů, co přes noc napadalo ze stromu a taky konečně prořezat a zkrátit ty keře okolo příjezdové cesty k našemu domu.

Po hlavní silnici kolem obchodu se náhle ozývá hukot mnoha sirén. Celkem šest hasičských vozů projíždí kolem skleněné výlohy, odkud dění na ulici pozoruji. Lidé z chodníku upínají své pohledy k místu, kam auta směřují. Má zvědavost mi nedá a jdu se také ven podívat. Ihned za prosklenými vchodovými dveřmi cítím ostrý puch spáleniny. Naskýtá se mi pohled na to, jak za nejbližšími střechami blízkých stavení stoupá k oblakům mohutný, černý sloup kouře.

„Co to tam hoří?“ ptá se o kus dál nějaká stařenka s holí.

„To bude určitě soudní budova,“ slyším odpovídat nějakého starce.

„Máte pravdu. Zrovna mi volá žena, co tam pracuje. Prý to vypuklo ve sklepení,“ připojuje se do řečí nějaký mladík.

„No tak to je potom ta budova ztracená,“ odpovídá starý muž. „V sedmdesátých letech jsem dělal architekta. Měli jsme nádherné plány na modernizaci té budovy, které nám ale tehdy zatrhly. Počítám, že ty historické dřevěné trámy tam budou ještě dnes. A pokud náhodou ne, tak zaručeně vím, že poslední patro je z velké části ze dřeva. Tam už hasiči ani nejsou potřeba.“

Přestávám poslouchat pouliční klepy a vracím se zpět do obchodu. Tam už má žena s dcerami stojí u kasy a platí za dvoje nové kalhoty, tři trička a bundu. To znamená, že si navečer musím připravit pochvalné komentáře, až mi mé milé dívky udělají módní přednášku o tom, jak jsou tyto hadry krásné a pohodlné. Zvláště má žena si libuje v pochvalách.

„Máme to zlato,“ usmívá se na mě Nikola.

„Výborně. Tak jdeme do auta.“ Anna s Vendy se vyhrnuly ze dveří přímo na blízké parkoviště, aniž by si všimly spáleného puchu nebo mohutného kouře o několik ulic dál. To má žena byla pozornější.

„Co to tak páchne? Jako kdyby se pálila pneumatika.“

„Toho se neboj zlato. Zdroj toho všeho je támhle,“ ukazuji jí.

„Panečku na nebi!“ diví se tomu, co vidí. „Tak tohle se nevidí každý den.“

„To ne. Spíše mě ale trápí otázka, jestli tam bude nějaká uzavírka. Musíme kolem toho projet, jestli se chceme dostat domu.“

„No vidíš, na to jsem nepomyslela.“

„Tatí, tatí. Co to tady smrdí?“ ptá se Anička.

„To nic. Jen si někdo asi rozdělal ohníček, kde neměl.“

„Tý jo! Podívej!“ ukazuje mi Vendy sloup kouře, kterého si teprve teď všimla.

„To je ten ohníček tatí?“ automaticky zareaguje Anička.

„Ano, to je on.“

„Tam si asi budou opékat hodně buřtů.“

Všichni se dáváme do smíchu.

„Jo, hodně smrdutých buřtíků,“ odpovídá jí maminka, zatímco odemykám auto a následně pomáhám Aničku připoutat do dětské sedačky.

Startuji motor a vyrážím po silnici k onomu černému sloupu kouře.

Jak jsem předpokládal, o pět ulic dál na mě mává policista ukazující na ceduli objížďka. Povzdychl jsem si, avšak má žena i dcerky byly přilepeny na boční okénka a pozorovaly, jak o sto metrů dál prošlehávají nad střechou zaclánějící budovy jednotlivé plameny.

„Co to hoří?“ ptá se mě žena ve chvíli, kdy jsem nucen zastavit v dopravní koloně.

„Na ulici jeden muž říkal, že to je budova soudu.“

„Co je to soud?“ ptá se Anička.

„To je takový barák, kde nějací lidé rozhodnou, jestli jsi byla zlá a zasloužíš si trest, nebo ne,“ odpovídá jí po svém Vendy.

„Takže, když něco rozbiju, půjdu k soudu?“

„Ale Aničko. Samozřejmě že ne. Když rozbiješ něco malého nechtěně, tak se nemusíš bát. Kdybys ale někomu rozbila třeba úmyslně auto, tak bys už tam jít mohla.“

Anička se otřásla při pomyšlení, že je v místnosti plné cizích lidí, kteří rozhodují o tom, jestli dostane trest, nebo ne.

Dlouhou dobu čekání a popojíždění jsem zkrátil poslechem rádia.

„Přeji krásné dobré sobotní odpoledne posluchači.“

No odpoledne sice je, ale nevím jestli dobré, říkám si pro sebe.

„Právě nám dohrála Nirvana a nyní přicházejí zprávy.“

Kdesi za námi projíždí do postižené oblasti nové hasičské vozy v doprovodu dvou sanitek.  

„Páni, tam asi musí být živo,“ kroutí hlavou Nikola.

„No každopádně se nenudí,“ komentuji její slova.

„Vítejte u odpoledních zpráv. Na dnešní noc meteorologové vydali výstrahu před možným výskytem silných bouří. Z východu k nám začala proudit zvlněná studená fronta, která s sebou přináší krom výrazného ochlazení i hrozbu povodní. Ty již mají v Polsku na svědomí dvanáct lidských životů. Podle nejnovějších zpráv hrozí na celém našem území takzvané bleskové povodně, které si již v minulosti vybraly vysokou daň, jak u civilních obyvatel, tak záchranných složek. Města se připravují na případné nebezpečí a vodohospodáři mají pohotovost. S určitostí naší zem čeká další zkouška. Doufejme, že ztráty nebudou příliš vysoké a všichni tuto krušnou noc v  pořádku přežijeme.“

„Pane jo, další voda? Příroda se zbláznila,“ vykulila oči má žena.

„Tatí, že se nám nic nestane? Viď že ne?“ projevil se u Aničky její strach z vody.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku. V roce dva tisíce dva se nás voda ani nedotkla. Tak tomu nebude jinak i dnes.“

„Přesně tak,“ usmála se Vendy. „Ale tatí, někdy bych si přála vidět pořádnou povodeň.“

„ODVOLEJ TO!“ vykřikla Anička. „Odvolej to, nebo to na nás přivoláš.“

„To je kravina Anči. Jak bych něco jako povodeň mohla přivolat?“

„ODVOLEJ TO! Prosím.“

„Udělej Vendy Aničce radost a odvolej to,“ snaží se Nikol vše vyřešit po dobrém.

„No dobrá, dobrá. Odvolávám. Stačí?“

„Ano,“ odpovídá Anna a je zas klid.

Za půl hodiny jsme, co by kamenem dohodil, u našeho domku. Projíždím prašnou cestou a v duchu si opakuji, že dnes musím prořezat ty pitomé větve, co se mi nyní otírají o kapotu auta.

 O chvíli později tento porost ustupuje betonovému můstku, pod kterým protéká mě dobře známý potůček.

V tu chvíli si nikdo z nás neuvědomuje, že je to naposledy, co po něm přejíždíme. Nikdo, ani ten největší pesimista nás nemohl připravit na to, co se sem žene. Ale ani to však nebylo to nejhorší. Těsně předtím, než jsem se dostal z dopravní zácpy u hořícího soudu, prošel kolem našeho auta muž se svěšenou hlavou. Chlap, kterého jsem z dřívějška moc dobře znal. Člověk, který se stal bestií. Vrah, který nás chce navštívit.

Tuto noc.

 

 

5.

 

„Včera soudce. Teď soudní budova. A v noci hlavní viník. Strůjce zla. Ničitel životů. Martin Ptáček a jeho rodina.“

Probírám se podrobnou mapkou jejich pozemku. Dřevěná budova na úplné samotě obklopená ze všech stran malou říčkou. Lehčí už to pro mě snad ani být nemůže. Snadno a nepozorovaně se tam dostanu. Hezky si s nimi pohraji a poté udělám z té dřevěné budovy jednu plápolající kouli. Ale než se tak stane, chci, aby Martin věděl, že o vše přišel. Stejně jako to věděl ten masturbující soudce. Chci, aby plakal. Klečel a plazil se přede mnou. Byl zlomený tak, jak já ze smrti své rodiny. To bude moje pomsta. To bude mé vysvobození z okovů neštěstí. Co bude poté, už neřeším, nechť osud pro jednou rozhodne za mě. Ale do té doby budu pro Ptáčkovu rodinu osudem já.

Ach bože, čeká nás ale dlouhá noc.

Za okny na západě zapadá slunce. Požár, co jsem založil je již téměř uhašen a z budovy soudu zůstalo jen obvodové zdivo. Krásná tečka za tou prokletou, životy ničící stavbou.

Nasedám na starou motorku jen s tím nejnutnějším vybavením. To jest vystřelovací nůž, láhev s hořlavinou, zapalovač a policejní pouta, co jsem šlohl v soudní budově. S košilí, sakem, kravatou a černými kalhotami z pohřbu startuji a vyjíždím nabrat nějaký benzín. Přece jen je to nějaký pátek, co jsem na tomto stroji seděl naposledy.

Cesta ubíhá rychle. Provoz na silnicích není až tak hustý, jak jsem čekal. V nastalém, všudypřítomném horku vane od východu svěží, studený vánek. V tu chvíli nevím nic o blížících se povodních. Ani mě nenapadá zvednout svou kebuli a podívat se k obzoru, abych zaregistroval blížící se černá mračna, z nichž tu a tam zazáří blesk.

Karty na dnešní noc byly rozdány. I kdyby nastal samotný konec světa, nic by mi nezabránilo v tom, co už jsem si naplánoval.

Po zaplacení natankovaného benzínu se vydávám k rodinnému domu Ptáčkových. Jistě se teď v klidu dívají na televizi a vedou poklidné rozhovory na nejrůznější témata, která řeší otec s matkou či svými dětmi. Baví se, zatímco já jsem nucen zde trpět. Ale to už se velice brzy změní.

Na helmu, ruce i motorku začínají dopadat první kapky blížící se průtrže. Netuším a ani tušit nemohu, že se brzy ocitnu ve víru jedné z nejhorších povodní, kterou kdy tohle město zažilo. Katastrofu, kterou nikdo v takovém měřítku nepředvídal.

 

 

6.

 

V pokoji běží televize, na kterou se stejně nikdo nedívá. Anna si hraje s Baxem, Vendy zas chatuje s kluky po internetu. A má žena uklízí nádobí po večeři.

Venku se doslova roztrhla mračna. Déšť je tak hustý, že není vidět ani k nejbližšímu stromu za okny. To, co odpoledne hlásili, sem dorazilo.

„Zlato, pomůžeš mi?“ volá na mě manželka.

„S čím chceš pomoct Nikol?“ vstávám z gauče a pokládám knihu Strach od L. Rona Hubbarda na stůl.

„Jen chci sundat tady ze shora několik těch lahví. Zítra mám v plánu zavařovat, tak to chci mít připravené.“

„Dobře zlato,“ natahuji se pro zaprášené sklenice. Jsem o dobrých deset čísel vyšší, tak mi nedělá problém je sundat.

„Pane jo. Ty jsou ale zaprasené,“ běduje Nikola a okamžitě je dává do dřezu.

„Kolik jich vlastně chceš?“

„Stačí šest,“ odpovídá a ve stejnou chvíli se za okny jasně zablesklo. Světla pohasínají a jen, co se rozezní zvuk mohutného hromobití, opět naskakují.

„Pane jo, to byla šlupka!“ povídám.

„Tatí, tatí, tatí!“ běží Anička do mé náruče. „Já se bojím.“

„Neboj se zlato. Je to jen bouřka.“

„Zatraceně! Zrovna v tom nejlepším!“ vzteká se z dětského pokoje Vendy, jejíž chatovaní bylo násilně přerušeno výpadkem.

„Že do nás neuhodí blesk?“ tulí se Anička ke mně.

„Neboj. Doma jsme v bezpečí. Nic nám nehrozí,“ hladí jí maminka po vlasech. „Víš co zlato? Dáme více nahlas televizi. Abys ty hrozné zvuky neslyšela, jo?“

„Díky mami. Myslím, že i Bax ti poděkuje.“

Okamžitě obracím na něho zrak a všímám si, jak se shrbený na zemi klepe.

Venku se opět moci chopil blesk a ozářil noční krajinu sužovanou ostrým deštěm. Následný hrom nedosahoval ani zdaleka síly jeho předchůdce, ale bylo jasné, že se centrum bouře přibližuje.

Nikol zvýšila hlasitost televize a poté se opět šla věnovat mytí zavářkových sklenic. Já se následně opět přesunul ke své knize. Hlasitý televizor, sílící bouře a bušení kapek vody na sklo, mě však silně rozptylovalo. A tak jsem knihu opět odložil a místo toho se odebral do koupelny k večernímu mytí a holení.

 

 

7.

 

Zatracený slejvák! Přišel jako blesk z čistého nebe. Nadávám a jedu skoro krokem. Nehodlám být zabit sám sebou či někým jiným ve chvíli, kdy mám udělat další bod své pomsty. Už stejně vidím onu odbočku na prašnou cestu. Mírně přidávám plyn a vydávám se po cestě, která nyní spíše připomíná koryto řeky. Voda se po vyjetých kolejí od auta valí z kopce dolu. Její tok je zakončen obrovskou kaluží, do které se vlévá voda z okolního pole. Ihned je mi jasné, že tohle přejet nedokážu. Motor chcípá, kola se zabořují do bahna a má jízda tím končí v zablácené vodě.

„Zatraceně!“ kleji. Snažím se na motocykl opět vyškrábat, ale okamžitě mi dochází, že je to ztracené. Odhazuji ho i s vybavením na podpal domu, do kalných, stoupajících vod. Ve vnitřní kapse svého mokrého kabátu kontroluji dvě nejpodstatnější věci: nůž a pouta. Obě jsou na svém místě.

Celý mokrý si upravuji límec a následně s těžkým krokem vyrážím v dešti blíže a blíže k domu, v němž už brzy vypukne skutečné peklo.

Oblohou se prohání jasný blesk, po něm následuje hromová rána. Vzpomínám si, jak je můj syn nenáviděl. Bál se bouřky. Vždy přiběhl se svým plyšovým medvědem k mamince, aby ho schovala ve svém náručí.

Než hromobití ustane, vycházím na druhé straně kaluže. Jdu podél čerstvě osekaných větví, které se válí u cesty a valící se voda je splachuje jednu po druhé kamsi do temnot.

Déšť neustává, ani nezesiluje. Je ho však tolik, že ho okolní příroda odmítá přijmout a tak se hromadí a stéká do sebemenší štěrbiny.

Konečně jsem u betonového mostu. Od něj je to pouhých pět minut chůze. Avšak čeká mě další překvapení. Kudy dříve tekl malý potůček se teď proháněla mohutná řeka, která svým proudem hrozila zničit vše, co jí stojí v cestě.

Přejít - nepřejít, kladu si otázku. Jsem zde proto, abych se pomstil. A pokud pomstu, pak vykonanou mojí rukou. Překračuji most a následně se vydávám směrem k jasně zářícím oknům domu rodiny Ptáčků.

Příroda naprosto ztichla. Je slyšet jen onen hukot dravé říčky a šum silného slejváku. Do toho se záhy přidává jasné zapraskání a trhání betonu. Otáčím se a všímám si, jak mocný proud kdysi malé říčky, vytrhává most ze základů a odnáší ho s sebou pryč.

„Alea iacta est“ („Kostky jsou vrženy“) říkám si pro sebe ve chvíli, kdy se ocitám odříznutý na ostrově s nenáviděnou rodinou. Už nemám, co ztratit. Tuto noc se vším skončím.  A povzbuzuje mě vědomí, že nebudu muset spěchat, neboť z každé strany mám smrtící proud stoupající říčky.

Mnohem šťastnější přistupuji k brance domu, která je odemčená. Za dalšího osvětlení bleskem ji otevírám a vstupuji na pozemek vrahů mé rodiny.

Bože! Tohle bude krásná noc.

Počasí se mnou souhlasí, neboť vzduch protíná další silné hromobití.

 

 

8.

 

Zapínám sprchu a nechávám proud horké vody stékat po mém těle. Opět v sobě cítím jakýsi neklid. Ruce se mi chvějí a má mysl se dostává do deprese. Je mi jasné čím to je. Okamžitě z vany vylézám a za zrcadlem si beru plato Neurolu. Jeden si vkládám do úst a zapíjím ho vodou z vodovodu. Jeho účinky ale trvají čím dál kratší dobu. Jsem závislý a musím si přiznat, že se z toho již zřejmě sám nedostanu. Možná přišel čas to říct mé ženě.

„Jsi na tom bledě,“ říkám sám sobě při pohledu do zrcadla. „Měl bys začít se sebou něco dělat.“

Venku opět vše ozařuje blesk a následná zvuková vlna otřásá okenními tabulkami.

„Pěkný to nečas,“ kroutím nad tímto počasím hlavou a vstupuji zpět do vany. Již v mnohem klidnější náladě na sebe opět pouštím horkou vodu. Později v pyžamu pak vstupuji do obývacího pokoje, kde se malá Anička snaží sledovat Šmouly. Strach z bouřky má však stále patrný ve svých očích.

Nikol se mezitím přesunula do koupelny místo mě, odkud se snaží vystrnadit Baxe, který tam napochodoval jako doprovod.

„Vendy?“ volám na nejstarší dceru a jdu za ní po schodech do patra.

„Ano tatí?“ slyším odpověď a zároveň rychlé ťukání do klávesnice. Opět si chatuje po internetu.

„Co je tatí?“ otáčí se na mě, když stojím ve dveřích.

„Jen jsem se šel na tebe podívat,“ snažím se usmát. „Neměla bys počítač vypnout, když je takováhle bouřka?“

„No měla. Ale až potom, co vy dole vypojíte televizi ze zásuvky.“

Chytrá holka. Moc dobře ví, že kvůli Aničce to neuděláme.

„S kým si to vlastně píšeš?“ přistupuji k monitoru.

„To je soukromé tatí!“

„Ale no tak. Pro tatínka snad ne?!“

„Jo. I pro tatínka v některých případech.“

„A tohle je snad ten případ?“

„Ne. Ale mohl by někdy být.“

„Tak vidíš Vendy. S kýmpak si píšeš?“

„Hm. S čtyřma kamarádama.“

„S čtyřma?“ divím se. „A to jsou?“

„Spolužáci Tomáš, Honza a Petr.“

„Copak chtějí?“ zajímám se.

„Jen mě chtějí překecat, abych šla na Honzovo narozeniny.“

„A půjdeš?“

„Ne. Na jeho narozeniny ani náhodou. O těch jeho minulých se vyprávějí nechutné legendy a u toho zrovna já být nemusím. Navíc to má v době mého šachového zápasu.“

„A ten čtvrtý?“

„Tohle je Katka, tu znáš. Poznali jsme se s jejími rodiči před pár lety na Šumavě.“

„Nevybavuje se mi.“

„Ale jo. Ta, jak říkala, že mají v domě tu toaletu , kde prý straší.“

„Jo tahle! A kolik jí prosím tě je teď let? Té musí být tak patnáct.“

„Šestnáct, tatí. A brzy jí bude sedmnáct.“

„Co ti píše?“

„Má nemocnou babičku. Bojí se, že zemře.“

„Aha. To je mi lí…“

„TATÍ! TATÍ! TATÍ! MAMÍ!“ ozývá se za burácení hromu ostrý křik Aničky ze zdola.

„Neboj se, to je jen bouřka. Kolikrát ti to mám…“

„Ne tatí!“ běží ke mně celá uslzená. „Tam venku,“ ukazuje na okno. „Tam venku. Támhle,“ třese se jí ruka.

„Co támhle?“

„Byl tam. Byl tam. Byl tam.“    

„Prosím, uklidni se. V klidu se nadechni a zase vydechni. Tak. A teď mi řekni, kdo tam byl.“

„Byl tam nějaký pán.“

„Pán?“ mám co dělat, abych se nerozesmál.

„Jo. Pán v obleku.“

„Ježíši, Ani! Příště mě vyděs kvůli větší ptákovině,“ kroutí hlavou její sestra a vrací se zpět do pokoje.

Už se tomu všemu začínám smát, když tu najednou, za obrovité rány pohasínají všechny světla a vypínají se elektrické spotřebiče. O dva kilometry dál blesk zrovna udeřil do transformátoru. Následný výboj zkratoval elektrické vedení a po celém okresu přestala fungovat dodávka elektřiny.

 

 

9.

 

Veškerá světla pohasla ve chvíli, kdy se odhodlávám zabouchat na dveře. Silný déšť se mi neustále zabodává do těla a prosáklé šaty jsou snad třikrát těžší.

Tak, je to tady. Co asi řeknu na uvítanou? Pozdrav? Nebo mám hned toho za dveřmi bodnout svým nožem do citlivých tělesných partií, aby všichni ihned poznali, co jim to přišlo za návštěvu?

Přikládám ucho na vchodové dveře. Zevnitř slyším hlas brečící holčičky. Dále jiný, dospělý hlas ženy, ptající se svého manžela, jestli vypadly pojistky.

„Zřejmě to bude lokální,“ slyším odpovídat vraha mé rodiny.

„Stejně to běž prosím zkontrolovat. Pro jistotu. Vzpomínáš si, jak jsme si to samé mysleli před rokem?“

„Dobrá, dobrá. Jen si vezmu pláštěnku a jdu. Postarej se zatím o Aničku.“

„Pojď zlato za mnou do koupelny.“

„Skvělé!“ raduji se. Teď vím, kde se nachází dcerka a manželka Martina Ptáčka. Ten teď nechá rodinu chvíli bez dozoru, aby se mohl jít podívat ven. To je má příležitost.

Za hřmotu hromu se jdu schovat za zaparkované auto. Déšť hlasitě dopadá na jeho kapotu a přehlušuje mé kroky. Po chvíli vidím, jak se vchodové dveře domu otevírají a ven vychází shrbená postava s baterkou v ruce.

„Máš štěstí, že tě nechci mrtvého hned. Jinak je už dávno po tobě,“ šeptám si s úsměvem na rtech.

„Baxi! Baxi! Zůstaň doma!“ křičí Martin na vybíhajícího psa ze dveří.

S psem jsem ve svých plánech nepočítal. Ale jak tak koukám, zbavit se ho nebude žádný problém.

Martin nechává psa psem a jde se podívat na pojistky. Kotouč jeho baterky se ode mě vzdaluje, až zmizí za rohem domu.

„Tak a jsme tu jen my dva, Baxi,“ promlouvám na psa, který okamžitě zcepení při pohledu na mou postavu.

„No jmenuješ se Bax ne?“ a ocas se mu při vyslovení jeho jména drobet rozvrtí.

„Pojď ke mně Baxi,“ říkám hlasitěji s radostnějším tónem. „No pojď ke mně Baxi. Neboj se.“

Ocas se z mírného vrtění doslova rozezvonil ze strany na stranu. Celý šťastný se ke mně rozeběhl a svými mokrými packami mi skočil na nohy.

„No ty jsi hodný pejsek,“ hladím ho a chválím. „Takový krásný vůl. Že jo?“ hledím mu do těch jeho láskyplných psích očí, které mě vítají v jeho zahradě za tohoto šíleného nečasu. Jeho jazyk mi olizuje vodu ze saka a ocas opakovaně plácá do mých nohou.

„No jo, jsi krásný velký pes v nejlepších letech. A proto mi odpusť, co ti musím udělat. Vím, že to s tebou nemá co dělat, ale stojíš mi v cestě. A to nemohu dopustit.“

Radost psa však nepolevuje. Ani ve chvíli, kdy se mu před očima zableskne ostří mého nože. Dále mě líže, skáče na mě. Dokonce onen nůž čumákem prozkoumá, jestli to není nějaká dobrota.

Pevně Baxe objímám, aby mi nemohl utéct a rychlým pohybem čepel zarážím do mokré srsti tohoto zlatého zvířete. Slyším hlasité zavytí, štěknutí z bolesti, kterou tato němá tvář zaznamenala. Nechci, aby trpěl. Jeho bolestný psí křik mě bolí stejně jako smrt mé rodiny. Čepel nože z jeho těla vyjímám za srdceryvného kňučení. A znovu ho zabodávám do krku. A poté opět do hrudi. Kňučení však nepřestává, akorát jeho tělo těžkne a hroutí se bokem na mokrou zem. Další bodnutí vedu přímo do srdce, a to už za hlasitějšího vykviknutí nadobro utichá veškerý život tohoto milého zvířete. Jeho otevřená tlama zůstává nehybně ležet s vyplazeným jazykem na trávníku a mrtvé tělo s krvavými ranami rychle pokrývá dešťová voda.

Nechávám Baxe ležet u auta a se zakrváceným nožem i kalhotami jdu do domu. Divím se, že nářek toho psa nikdo neslyšel. Chtěl jsem, aby zemřel po prvním bodnutí, bohužel měl ale dost síly, aby se na tomhle světě udržel o několik vteřin déle.

Vchodové dveře jsou přivřené. Otevírám je tedy a vcházím dovnitř. Do nitra sídla svých úhlavních nepřátel.

V tu chvíli mě napadají snad ta nejlepší slova, která bych mohl říci: „Zdravím vážení. Dovolte mi, abych vás informoval… v domě je vrah!“

Avšak má štědrost a neochota hned vše vytroubit, mi nedovoluje tento malý prolog říct.

Konečně jsem však z dosahu toho příšerného deště. Dveře za sebou přivírám do původní pozice a pomalu, ale jistě, s nožem od psí krve, kráčím do koupelny, kde se zrovna nachází matka s dcerou.

Připravíme pro Martina takové malé, rodinné překvapení. Prostě pohodovou atmosféru.

 

 

10.

 

Proč vlastně jdu zkontrolovat pojistky, když je jasné, že je to lokální? Já vím, že jednou jsem to špatně odhadl a pak jsem před elektrikářem vypadal jako debil, ale to byla úplně jiná situace.

Na chvíli zpozorňuji. Přijde mi, jako bych v tom dešti slyšel zakvíknout našeho psa. Hned jak se na ty pojistky podívám, vypravím se za ním. Bude tu jen poletovat někde po zahradě a klepat se strachy.

Otevírám dvířka označená červeným bleskem a zkouším pohnout páčkou. Samozřejmě se nic neděje. Žádná světla se nerozsvítí, ani elektrické přístroje se nerozběhnou. Vypravil jsem se sem úplně zbytečně. A teď ke všemu musím hledat toho našeho vola.

„Baxi! Baxi!“ volám do tmy a svítím si baterkou. Stojím u stěny domu, kde na mě tolik neprší a modlím se, aby se ten náš čokl, co nejrychleji ukázal. Však je to v jeho vlastním dobru.

„Ty zatracený psisko pitomý! Nechtěj, abych za tebou šel do toho deště!“

Neozývá se však žádná odezva.

„Ach jo, to je zase noc,“ komentuji svou situaci a jdu do toho strašlivého slejváku. Odkudsi z dálky slyším hlasitý hukot rozvodněné říčky. Už jsem jí zažil rozvodněnou několikrát, ale k domu se zatím nikdy nedostala a počítám, že tentokrát to nebude jiné.

„Tak jo Baxi! Už jsem fakt naštvaný. Pokud se neukážeš do dvou minut, spi si třeba v kůlně!“

Pomalu obcházím náš bazén a světlo baterky míří na naši jabloň u plotu. Už zbývá jen poslední místo, kde může být. U auta.

Sakra Baxi, já tě tu nebudu hledat hodinu. Pokud nebudeš tam, tak skutečně jdu domu.

Zastavuji se jen několik metrů od mého vozu a svítím kolem něj. Pes však nikde.

„Baxi. Pojď sem!“ volám v případě, že se nachází na opačné straně auta. Jít tam už totiž skutečně nehodlám, jsem vymrzlý na kost.

„No dobrá. Jak jsi chtěl! Jdu domu,“ otáčím se a mířím ke vchodovým dveřím. U nich se však zastavuji. Mé svědomí mi nedovolí jít dál. Nějak mi přijde nefér, abych se já vyhříval uvnitř a náš nejmilejší tvor někde stál v dešti a koukal těma smutnýma očima do oken.

„Ach jo, pse pitomej,“ opět kráčím deštěm ke garáži. „Nechám ti tu Baxi alespoň pootevřená vrata, abys v tomhle nečase nemokl.“ Už chci vzít za kliku a dveře otevřít, když v tom kotouč světla přejede po psí srsti. Okamžitě zpozorním a světlo na ono místo namířím.

„Co tam ležíš Baxi? A proč jsi tak od bahna?“

Zvíře však nereaguje. Leží v dešti dál, bez jediného pohybu. Přistupuji k němu blíže a pak mi to dojde. Ta skvrna na těle není bahno, ale krev smáčená deštěm. Je všude kolem něho. A on nespí. Jeho oči jsou přivřené a tlama otevřená.

„BAXI!“ pouštím baterku a běžím pro našeho psa. „Co je s tebou Baxíku. No tak, to bude dobrý. Vezmu tě k veterináři. Co sis to proboha udělal?“ hladím jeho jemný kožich a beru jeho hlavu do svých dlaní. Je až nepřirozeně těžká. V tu chvíli mi to dochází. On už nežije. Celé ty krásné roky s ním, skončily.

„Baxi ne!“ rozpláči se nad ním a objímám jeho hlavu, která tak ráda škemrala o každý kus jídla, který jsme měli na stole.

Až se to dozví žena a děti, hodně je to vezme. Ani nevím, jestli ho mám vzít sebou do domu či ho uložit v garáži. Ale byl to náš mazlíček, nejlepší přítel, ne kus nářadí či věc. Měl by být tam, kde mu bylo nejlíp.

Blesk ozařuje mě i mého psa. Beru jeho mrtvolu a za zvuku hromu ho odnáším domu. Než tahle bouře skončí, uložím ho hezky do jeho oblíbeného pelíšku. Vím, že by to tak celá rodina chtěla.

Otevírám dveře a kráčím předsíní. Zouvám si gumovky a psa, ze kterého kape voda smíšená s krví, nesu do pokoje k radiátoru. Tam ho pokládám do jeho podrápaného polštáře, na který tak rád lehával.

Jsem rád, že tu teď nikdo není. Anička je určitě s maminkou v koupelně a Vendy něco dělá nahoře. Mám tedy dost času položit Baxe tou více zakrvácenou stranou na polštář a zavřít mu tlamu i oči. Poté jdu pro staré prostěradlo, se kterým ho následně přikrývám.

„Tak vidíš, Baxi. Takový luxus nemají ani lidé,“ usmívám se na něj a hladím ho po šíji.

„To je dojemné. Skoro jako závěr Romea a Julie. Čteš snad Shakespeara, ne?“

Otáčím se a vidím, jak se o gauč opírá vysoký muž v mokrém obleku s dlouhými černými vlasy spletenými do copu.

„Já vás znám,“ vydechnu slova, která mi otevřou myšlenku na muže v nabouraném autě, jenž se snaží křísit svou ženu a dítě.

„To bys měl,“ odpovídá mi.

„Richard Jarský,“ řeknu a on mi okamžitě zatleská.

„Výborně, výborně, výborně,“ usmívá se. „Koukám, že vás zasáhla smrt vašeho milovaného pejska. No, to jsem rád. Můžete si udělat chabou představu o tom, jak mě zasáhla smrt mé ženy a syna.“

„To jste byl vy?“

„Ano já. Bohužel, nechtěl jsem, ale hrozilo, že by mi tohle milé, němé stvoření mohlo nějak zhatit plány. Známe psy ne? Rádi brání své páníčky a paničky.“

„Páníčky a paničky?“ vydechuji a strach ve mně roste na maximum. „Co jste udělal mé ženě?“

„No zatím nic. Byla totiž dost s vaší dcerkou poslušná, když jsem ji odváděl do sklepa. Šlo to rychle a bez problémů. Tak jsem jim zatím nemusel ubližovat.“

Zdá se mi to, nebo mluvil o dcerce v jednotném čísle? Zřejmě se nebyl podívat nahoře, nebo neví, že je tady Vendy. Tedy pokud mi něco netají úmyslně. Celý se v tu chvíli ale otřesu.

„Mimochodem pane Ptáčku. Nahoře jsem zjistil dva dětské pokoje. Kde je vaše druhá dcerka?“

Tohle utvrzuje mé přesvědčení, že Vendy se mu najít nepodařilo. Alespoň jedna malinká, dobrá zpráva. Má dcerka má šanci zajistit pomoc. Bože, do čeho jsem naši rodinu dostal?

„Moje dcerka je teď u babičky. Kde, vám ale neřeknu.“

„To nemusíte. Vystačím si s tím, co tu mám. Řekněte ale… víte o vraždě soudce, co při vás tehdy tak hezky stál?“

„Ne.“

„Ne? Tak jeho smrt jsem si náležitě vychutnal. A poté veškeré důkazy spálil. Stejně tak jako soud, kde se dané přelíčení konalo.“

„To jste byl vy?“

„Ano a trocha hořlaviny. Teď už mám jen poslední bod na seznamu. Vás. Ale ještě než začnu, chci, abyste věděl, že mi nejde jen o vaši smrt,“ bere mě za pláštěnku a přikládá zakrvácený nůž ke krku. Celý se z toho třesu a žaludek se mi obrací naruby. „Jde mi o to, abyste poznal, jak jsem se cítil, když jste vzal mojí ženě i synovi život. Umřete v té největší agónii, kterou může psychická bolest přinést. Budete se dívat na to, jak vaši milovaní umírají a nemůžete s tím nic dělat.“

„Ne. Ne! Prosím. Oni s tím nemají nic společného. Prosím! Je nechte být!“

V tu chvíli cítím, jak mě jeho druhá ruka zasahuje do zátylku. Tělem mi okamžitě prostupuje silná, tupá, pulzující bolest. Nohy se mi podlamují a já upadám k zemi.

„Tak. Tam je vaše místo. A až se vším skončím, budete doslova šílenstvím bez sebe. Z vašeho starého já, nezbude zhola nic. To bude moje vykoupení. To bude má spása. Poté vás v klidu a pokoji, zabiju.“

Chci zaprotestovat. Chci se mu nějak vzepřít a pokusit se o boj, ale jeho další rána do hlavy mě naprosto ochromla a vše zakryla temnota.

 

 

11.

 

Ve chvíli, kdy Richard Jarský omráčil Martina Ptáčka, Vendy vylézala ven oknem v prvním patře. Vrah o ní díkybohu nevěděl. Před chvílí uslyšela z koupelny křik své matky a sestry. Zpozorněla a před vrahem se schovala do šatníku. Teď se jí zrodil v hlavě plán, jak své rodinně pomoci. Sama proti tomu muži nic nezmohla. Naneštěstí její mobilní telefon byl vybitý a elektřina nešla. Musí se co nejrychleji dostat z domu a doběhnout pro pomoc.

Opatrně přelézá přes okraj okna a nohama se zachytává o hromosvod. Ví, že je to za bouřky nebezpečné, ale nemá na vybranou. Hlasitý šum padající vody jí zcela obklopil, a co nejrychleji začala po ocelovém laně šplhat dolu. Na hlavu jí přitom stékala proudem voda, kterou okapy nestíhaly odvést pryč.

Mohutně se zablesklo a hrom doslova otřásl zemí. V tu chvíli, byla Vendy skoro na zemi. Seskočila zbylý metr, co zbýval a při dopadu jí ujela noha na kluzkém bahně. Okamžitě do něj bokem padla. Pravou rukou jí přitom projela ostrá bolest. Asi jako když vás do ní píchne tisíc jehel. Chytila se za ní v domnění, že jí má zlomenou. Ze všech sil se přitom snažila nezakřičet. Co nejrychleji se postavila a opatrně pohlédla do blízkého okna. Tam spatřila v pelechu přikrytého Baxe a o několik metrů dál cizího muže vyšší postavy, jak odtahuje tělo milovaného tatínka do sklepa. Celá se rozklepala a rozbrečela zároveň. V duchu si ale stále opakovala, že to není možné. Že se tohle může stát jen v nějakém hollywoodském filmu či povídce zvráceného autora. Ne však ve skutečnosti.

„Neboj se tatínku, seženu pomoc,“ zašeptala a rozeběhla se do hustého deště. Okamžitě byla skrz na skrz promoklá. Kapky ostré jako jehličky se jí zarývaly do celého těla a z obličeje postupně smývaly bahno, ve kterém se před malou chvílí vyválela. Vendy běžela kolem přeplněného bazénu, za nímž stál plot. Neváhala a okamžitě ho začala přelézat. Pravá ruka jí tento úkol sice znesnadňovala, ale alespoň jí mohla plně používat. Zlomená tedy nebyla. Rychle se přehoupla přes vršek oplocení a na druhé straně dopadla do trávy. Vstala a rozeběhla se. Po sotva pěti krocích však zjistila, že tráva, po které jde, mizí pod hladinou vody, která před ní dosahuje obrovského proudu. Z malého potůčku se stala dravá, hluboká řeka, na jejíž druhý konec Vendy nedohlédla. O kus dál po proudu se ozvalo hluboké zapraskání a s hukotem se do řeky sesunul kus břehu i s několika jehličnatými stromy. Bylo jasné, že výprava pro pomoc selhala. Ona, její otec, matka i sestra byli odříznutí od světa, vydaní napospas psychopatovi, co jim chce ublížit.

„Co mám dělat? Co mám sakra dělat?“ byla Vendy v rozpacích. Celá její rodina je držena ve sklepě a jen ona má dost svobody na to, aby mohla podniknout něco k jejich záchraně. Usilovně přemýšlela. A jako vždy předtím, tak i tentokrát jí její mozek nezradil. V hlavě se jí začal rodit nový plán, jak – pokud tomu budou podmínky vyhovovat – osvobodí svojí rodinu.

Vendy se otočila čelem ke svému domu. Nyní pro ní nebyl tím ztělesněním čistoty a bezpečí. Ale děsivým hororovým místem, kterému by se i Chuck Norris vyhnul obloukem. Nad jeho střechou se prohnal jasný blesk, následovaný silným hromobitím. Vendy již nevnímala sílu deště. Jen úkol, který jí teď čeká. S plným množstvím adrenalinu v krvi opět překonala plot a vydala se co nejopatrněji do pootevřené kůlny, kde její otec schovával různá náčiní pro kutily.

Ve stejnou dobu, stoupající hladina řeky dosáhla okraje příjezdové branky do zahrady.

 

 

12.

 

„Proberte se. No tak, vy padavko,“ volá kdesi z velké dálky mužský hlas. „Mám vám snad pomoct?! Tak strašně jsem vás zase neudeřil.“

Všude kolem sebe cítím zatuchlinu. Otevírám oči, které si rychle přivykají přítmí zanedbané místnosti pod domem. Okamžitě mi dochází, že mě ten šmejd odtáhl do sklepa a přivázal ke schodům. Pouta na rukou se mi zařezávají pod kůži a konečky prstů už ani necítím. To samé platí i u nohou.

„Zlato. Není ti nic?“ slyším svojí ženu. Okamžitě na ní upřu pohled. Je přivázaná k noze starého, těžkého, truhlářského stolu, který nám odkázal můj otec. A na něm je vleže přivázaná Anička. Slzy jí tečou po tvářích proudem a strachy nemůže ani mluvit.

„TY HAJZLE JEDEN!“ naházím v sobě odpor a toužím se po našem vězniteli vrhnout. Vší silou se snažím vyprostit z pout a jediné čeho dosahuji je, že mi ze zápěstí začíná stékat krev.

„Jen se vztekejte. Zuřte! Je to naprosto normální reakce. Dokazuje, že jste milujícím otcem,“ káže mi ten psychopat. „Chtěl jsem vám ještě, než začneme nabídnout cigaretu, ale bohužel je mám promočené. Škoda, protože o rakovinu si už vážně nemusíte dělat starost.“

„Seru na tebe!“

Rázem vidím černou šmouhu, jak mi přistává na levé tváři. Okamžitě mi na daném místě pulzuje ostrá bolest jako tisíce žiletek, které vás bodají až do morku kostí. Syčím bolestí a z úst plivu několik zubů.

„Proč ho kopete?! Co vám udělal?“ řve kdesi z dálky má žena. Já žádné reakce nejsem schopen.

„Jedna z věcí, kterou nenávidím je vulgarita. Co chci je, abychom se k sobě chovali jako gentlemani.“

Panebože, jemu hrabe víc, než mě, když si dám flašku kořalky. Vtrhne do našeho domu, zabije nám psa, sváže mojí ženu i dceru a ještě za tohle všechno chce, abychom se k němu chovali jako gentlemani?

„Gentlemani?“ nevěří má žena. „Říkal jste chovat se jako gentlemani?“

„Ano, co je na tom zvláštního, paní Ptáčková?“

„To, že se gentleman takhle nechová. Jestli jste gentleman, tak nás rozvažte a nechte jít. Slibujeme, že na všechno tohle zapomeneme.“

Richard Jarský udělal pár kroků k mé ženě a vzal ji pevně za bradu.

„To mi říká manželka vraha. A té můžu věřit jak? Co na to říkáš holčičko. Hm?“ podíval se na plačící Aničku.

„Já-Já-Já p-pane nechci, a-aby j-jste n-nám ubližoval,“ vykoktala ze sebe má nejmladší dcera.

„Nebreč princezno. Přece si vzpomínáš, co jsem ti říkal. Když budeš hodná, nic se ti nestane. Jen si trochu pohrajeme a pak tě nechám být.“

„D-D-D-Dobrá.“

Ihned mě napadá otázka. Tak děsivá a šílená, že se jí bojím vyslovit. Přesto vyplivuji z úst krev a ptám se: „Co myslíte tím, pohrajeme si?“

Richard se ke mně otáčí s úsměvem na tváři. Panebože, ani se nedá popsat jaký mám strach. Vzduch, jakoby v tomto sklepě náhle, ještě více ztěžkl. Celý se třesu.

„Správná otázka pane Ptáčku. Odpověď souvisí s tím, co jsem vám říkal nahoře. Co je pro otce nejhoršího, krom smrti své rodiny?“

V hlavě se mi objevilo tisíce věcí, jedna horší než druhá. A každá z nich mi držela jazyk i hlasivky na uzdě.

Po chvilce mlčení se Richard dal do řeči. „Tak když nevíte, poradím vám. Co jsem od smrti své ženy nemohl provádět? A co muž ze všeho nejvíce miluje?“

V tu chvíli se mi zvedl žaludek. Mozek málem explodoval a srdce skoro prasklo. Mé manželce se pod stolem vypoulily oči a ve tváři zbělela ještě víc, než mrtvola, která je před pohřbem. Také jí to došlo. Aby ne, co jiného to mohlo být. Ten bastard chtěl, abych na vlastní oči sledoval, jak znásilní mou nejmladší dcerku.

„Ne! NE! To nemůžete!“

Jemu můj vztek ale vykouzlil na tváři úsměv.

„Jste přece člověk jako my. Je to dítě,“ řvala má žena.

„C-C-Co mami. C-Co chce d-dělat?“ brečela Anička.

Richard si ke mně poklekl a tiše zašeptal: „Já můžu. Spravedlnost může. Nevzpomínáte si? Než zemřete, zešílíte. A já se nemůžu dočkat okamžiku, až servu z vaší dcerky šaty a přímo před vaším pohledem jí zbavím její nevinnosti.

„Ty prase! Nenechám tě ublížit mé dcerce,“ řvala a kopala z pod stolu má žena.

„ŽENSKÁ JEDNA PROTIVNÁ,“ vzal jí Richard pevně pod krkem, až se začala dusit.

„Nech mojí ženu nepokoji! NECH JÍ!“

„Máš štěstí, že nemlátím ženy. Za tenhle slovník už bys jednu dostala.“

„N-Naser si!“ odpověděla mu i přes to, že nemohla popadnout dech.

„Koukám, odvážná holka. Uvidíme, co budeš řvát, až přijde na tebe řada.“

„P-Pusťte m-moji maminku p-prosím.“

„No vidíš. Ty jsi hodná holčička. Jak si přeješ. Když se prosí, rád vyhovím,“ a jak ten bastard řekl, tak udělal.

„Tak holčičko. Zahrajeme si hru, jo? Bude se jmenovat: Jak se stát dospělým.“

„ZAPŘÍSAHÁM VÁS. NECHTE JÍ BÝT. Dám vám, cokoli budete chtít!“ volám na něho a snažím se dostat z pout. Bezúspěšně.

„A b-b-bude m-moc h-h-hrát i moje s-s-s-s-sestra?“ vykoktala ze sebe Anička slova, která Richarda trochu šokovala.

Sklepením se rozhostilo ticho.

„Tvoje sestra? Kdepak je tvoje sestřička?“

„Mlč Ani!“ ozvala se moje žena a Anička okamžitě poslechla.

„Cože?!“ sklonil se Richard k mé ženě. Z očí se jí kutálely slzy. Poté se Richard otočil na mě. „Říkal jste mi, že je u babičky.“

Okamžitě se ke mně rozeběhl a já poznal, že je zle. Vnitřně jsem se připravil na další vlnu bolesti.

„Jestli jste si myslel, že na to nepřijdu, tak jste byl pěkně hloupý. MĚ SE NĚMÁ LHÁT!“ křičel a u každého slova mě kopl do těla. Cítil jsem, jak mi praská klíční kost a pár žeber. Jediné, co jsem však mohl, bylo vydržet to.

„Nechte ho. Nechte ho!“ zastává se mě má žena a až po chvíli mají její slova úspěch.

„Nevadí, nevadí, nevadí. Hezky tu zůstaňte. Mezitím půjdu najít toho vašeho zatoulaného zajíčka. Nebude to těžké,“ vydal se Richard po dřevěných, vrzajících schodech nahoru. Uprostřed cesty se zastavil a podíval se na mě, trosku, válející se v prachu pod ním. „Řekl jsem vám vůbec, že příjezdový most vzala ta vaše říčka? Síla, co dokáže rozvodněný potůček. No, každopádně teď už to víte,“ otevřel dveře a zmizel ve světle za nimi. Ozvalo se hlasité prásknutí a od té chvíle jsme byli ve sklepení sami.

Kolem nás se rozhostilo ticho, které porušovalo jen nepravidelné dýchání moje a mé vyděšené dcerky. To po chvilince přerušila má žena.

„Jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem v pořádku,“ rozbrečel jsem se. „Moc mě to všechno mrzí, zlato.“

„Nemůžeš za to. Není to tvá vina.“

Mé já ale nesouhlasilo. Nebýt té nehody a toho, že jsem telefonoval za jízdy, všichni by jsme teď společně byli v pokoji a dělali cokoli, jen ne se strachovali o své životy. I když by jsme možná měli. Zároveň má druhá polovina mozku mi začala připomínat, že je načase dát si dávku Neurolu. Přicházel na mě další absťák. V tu nejméně vhodnou chvíli.

A aby toho nebylo málo, skrz zdi k nám začala prosakovat voda.

Potopa začala.


KONEC PRVNÍ ČÁSTI
Žádné komentáře