Andreu Nach a Goliáš: kapky hrůzy, zla a múzy

Bez smrti není láska, bez smrti není strach, bez smrti není život, ani bůh a ani čas. Smrt je zákon, smrt je soud, pokud si s ní někdo začne hrát, zasluhuje mord. - Andreu Nach

O povídkách (zákulisí)

Tajemství klisny El byla má první povídka, kterou jsem kdy úspěšně dokončil. Jako na svou prvotinu jsem na ni patřičně hrdý. Na horror.cz, kam jsem ji umístil, sklidila velké množství kladných ohlasů, které mě vyzývaly k dalšímu psaní. A já tedy pokračoval dál. Dneska, když se podívám nazpět, je to už jiná osoba, která tento příběh psala. Dnes jsem už ve psaní mnohem více otevřenější a gramaticky vyspělejší. Přesto se mám ještě co učit. Proto také doporučuji přečíst si tuto povídku. Nijak jsem ji neupravoval ani neopravoval. Je taková, jakou jsem ji tehdy před lety dokončil. Právě pro srovnání s dalšími. 

Toaleta - Když jsem před lety seděl na záchodě, napadla mě myšlenka malé holčičky, která je tam uvězněná a nemůže se dostat ven. S příběhem, který je tady to ještě nemělo nic společného, ale byla to první myšlenka - semínko ze kterého vyrostla rostlina. Uběhlo mnoho vody (mnohokrát se na záchodě spláchlo) než jsem se k myšlence o vyděšené holčičce zavřené v malé komůrce, vrátil. Do příběhu jsem se snažil dát jakousi hloubku a darovat mu smysl. Upřímně, psal jsem ho pro hororový web horror.cz, ale během tvorby této povídky mě napadlo zakombinovat určitou indicii, která spojuje jiné mé povídky, do tohoto příběhu. Jde o Černou knihu, jinak známý Necronomicon, o kterém jste mohli číst třeba v Tajemství klisny El. Je zde sice zobrazen jen okrajově, ke všemu zde hrají role jen vytržené stránky, ale i ty stačí k tomu, aby se tato povídka mohla stát jakýmsi pokrevním bratrem těch ostatních příběhů, které spojuje podobné pouto. Pro všechny čtenáře, co si tuto povídku přečetli či si ji chtějí přečíst mám jeden vzkaz: doufám, že návštěva toalety bude pro vás mnohem děsivější, než před dobou, kdy jste toto četli.

Cukrová vata - Když se ve zprávách dozvídáme o únosu či ztrátě dítěte, vždy jsou nám v takové situaci servírovány pocity, které rodiče či blízcí prožívají v této době. Já jsem se v tomto krátkém příběhu naopak zaměřil na emoce, které může cítit malé dítě. Šlo mi zde o to, ukázat co možná nejrealističtěji bolest malého děvčátka, včetně jejího pohledu na svět, který se dostane do tvrdého kontrastu se zlem světa skutečného. Co se týče brutality, snažil jsem se ji držet na uzdě, stejně tak, jako dialogy, které jsem chtěl mít věcné, krátké a hlavně co nejméně vulgární (i když vulgarita prostě k některým i imaginárním lidem patří). To všechno proto, aby si ji mohl přečíst i fanoušek, co zrovna neholduje hororům. Přesto tento příběh hororem je. Hororem o to hrůznějším, že se mohl a může kdykoli a kdekoli stát.

CHARE - Teroristé a teroristické útoky jsou sami o sobě hororem. Hororem hlavně pro ty, co tyto činy zažijí. Terorismus a to, co představuje, je mezi námi snad už od počátku lidstva. V každém časovém období se našla nějaká skupina s ideály, pro jejichž splnění se odhodlávala zabíjet nevinné civilisty. Ale moderní terorismus – takový jaký ho známe – vešel do povědomí společnosti až po útocích 11. září na Světové obchodní centrum v New Yorku. Dodnes má mnoho lidí tento čin zafixováno jako jeden z nejohavnějších teroristických útoků, které se kdy staly.
                Já ale ne.
                O čem se dnes moc neví a ani se o tom bohužel tolik nemluví je teroristický útok, k němuž došlo v září roku 2004. Tehdy skupina čečénských secesionistů vtrhla do budovy základní školy v ruském Beslanu a uvěznila na 1200 dětí v tamější tělocvičně. Po tři dny tam musely sedět a prožívat peklo. A když už byla záchrana skoro na dosah a policie vtrhla do budovy školy, tak došlo k odpálení bomb, jež teroristé po areálu tělocvičny rozmístili. Ta se okamžitě zhroutila a pohřbila 334 civilistů, z toho 186 dětí.
                Teroristický útok na školu v Beslanu beru jako jeden z nejhorších ne proto, že tam pochybila sama policie, nebo že byl při zásahu použit plyn, jenž vše živé ochromil. Ale beru ho horším proto, že byl účelově spáchán proti bezbranným, nevinným dětem.
                Jak jsem výše psal… když se stane něco tragického, svět křičí, že se už nic podobného nesmí nikdy nikde opakovat. Já však dodávám… je velice reálné, že k podobné události dříve nebo později zaručeně znovu dojde.
                Příběh CHARE byl sice velice volnou inspirací na to, co se stalo v Severní Osetii. Máte ale jistotu, že se taková hrůza někde na světě za určitý čas znovu nestane?